Díla nedávné minulosti chřadnou, a pokud nejsou politicky či blbecky záměrně odstraňována, anebo rozumně restaurována, hrozí jejich postupné absolutní vyvanutí. (Snad nesou něco, co je v demokratické éře naprosto nepřípustné. ‚paradoxní v demokracii?‘) Ztratit notnou část naší kultury, a tudíž i naší nečernobílé národní identity, nebylo nikdy snazší.
Naštěstí mezi námi žijí umělci, kterým není osud takovýchto objektů, často velice zdařilých, lhostejný. Pronikají do takových prostor svými intervencemi a tak oživují zájem o tato místa. V dnešním článku bychom rádi alespoň v krátkosti představili performera Hubertuse, který se právě o takovou intervenci postaral 20. 4. 2018 v Hradci Králové.
Je krásný slunečný den a na třídě akademika Heyrovského to žije čilým studentským ruchem. Mezi přítomnými studenty se objevuje mladý muž s černou taškou a jde se posadit na lavičku nedaleko sochy Jiřího Dostála Molekuly. Sedí zde poměrně dlouho dobu.
„Kolik je prosím Vás?“
„Před jedenáctou!“
„Ó děkuji, pozorný čtenáři.“ Tak teď to pořádně sledujte, protože okolo jedenácté hodiny to má vypuknout. A co? ... No, uvidíme...
1.) Dotyčná osoba (dále jen DO – jako dotyčná osoba) sedí na lavičce a soustředěně hledí na sochu Jiřího Dostála Molekuly. Již hodinu.
2.) Blíží se jedenáctá.
3.) DO bere do pravé ruky černou tašku a pokládá si ji na kolena.
Teď bude asi dobré zapojit časové údaje. Tedy – kdo mi to bude stopovat? Jo, tady Toník... Tak pojď, Toníku, tady se postav a vždycky mi ukážeš svoje hodinky. Ták... Tedy – přátelé!
11:00 – DO vytahuje z tašky šedý (pravděpodobně pracovní) plášť a oblíká si jej.
11:01 – DO se pomalu zdvihá a z černé tašky, kterou nechává ledabyle válet se opodál, vytahuje čtvercovitý předmět.
11:02 – DO se s čtvercovitým předmětem, zabaleným zvlášť v igelitové tašce, přesouvá k velkému betonovému podkladu sochy Jiřího Dostála Molekuly.
11:03 – DO vytahuje z igelitky čtvercovité zrcadlo a igelitku si schovává do kapsy.
Správně žáci, tady vidíte, že i umělec má být šetrný k přírodě, žádné pohazování zbytků, aby to pak létalo po nedaleké silnici a někdo se zabil. Co sis přines, taky si odnes... Tak to má být!
11:04 – DO vstupuje – zvláštně magicky, odlehčenou nohou, do betonové plochy, velice pomalu a v rukou drží čtvercové zrcadlo. Stojí přibližně ve zlatém řezu obdélníku, což dělá poměr o hodnotě asi 1,618. Ach, ti výtvarníci, slavné secco aurea, no jasně!
11:05 – DO distingovaně hledí na oblohu...
Někteří diváci odchází.
11:15 – DO pohnul hlavou, udělal posun očima asi o 20 cm po obloze a hledí dál.
Toníček si stěžuje, že ho už bolí ruka a potřebuje na malou.
11:30 – DO bere do ruky zrcadlo a pomalu s ním pohybuje k nebi, čímž vytváří na protilehlém paneláku nádherná prasátka.
11:35 – DO má zrcadlo na rukou, je v podřepu a takto velice pomalu a opět distingovaně chodí po obdélné ploše okolo soch Jiřího Dostála Molekuly.
11:55 – DO stále provádí stejnou činnost.
Toníček se počůral. Nemohu mu to mít za zlé.
12:25 – DO balí zrcadlo a hbitě odchází z místa činu. Snad, aby se ho nikdo na nic neptal.
Přestože performer Hubertus až agentskou rychlostí dokázal opustit prostor sochy Jiřího Dostála Molekuly a také vůbec celou třídu akademika Heyrovského, podařilo se nám ho doběhnout na křižovatce nedaleko rektorátní budovy Univerzity Hradec Králové, protože přestaly fungovat semafory a byl v těchto místech chaos. My ho známe, přestože on dělal, že nezná nás, a my se snažili na sebe upozornit jako na staré dobré přátele, neboť jsme s Hubertusem nejednou seděli v Pivní bráně. (Možná si to nepamatoval.) Na naši otázku: „Cos to tam proboha blbnul?“ nám poskytl následující vyčerpávající rozhovor:
...
„Ech..... Ech.... NO, jste to.... Ech.... Jste viděli, NE!? Ech.....“
... semafory se rozsvítily a Hubertus se dal do dalšího běhu, u čtvrté bílé linie silničního přechodu za námi ještě zvolal v jakési extázi: „CHYBĚLO TAM NEBE, ECH.... TAK ASPOŇ KOUSEK NEBE...“ Blázen!
Na co chtěl autor celým projektem upozornit, zůstává stále záhadou, ačkoliv je pravdou, že většina děl tohoto tvůrce bývá nepochopena a plná kontroverze. Co je však zajímavé, že toto veřejné vystoupení oživilo zájem o sochu Jiřího Dostála Molekuly. Město někde komentovalo možnost jejich brzkého odstranění. Pro skupinu studentů, kteří se stali svědky dané události, pak tento akt koluje v mozkových drahách jako nezapomenutelný paskvil.
Nikdo se k performance naštěstí nepřidal.
Commenti