Článek k výstavě ŽENA, prezentované na virtuální GaleriiParvagrand. V níž otevírám otázky křehkosti lidské identity a genderu
Nová výstava mé virtuální galerie na platformě Instagram >>>
New exhibition of my virtual gallery on Instagram >>>
ŽENA. Co znamená v dnešní společnosti „být ženou“ (ale vlastně i „být mužem“)? Jasné rozvržení hranic mezi pohlavími se stírá. A nejen rozvržení hranic mezi genderem. Hranice vůbec… Mnoho lidí to rozčiluje. Někteří si ťukají na hlavu. Někdo nechápavě civí. A pak jsou i takoví, kteří si radostně hrají. Hledají hranice vlastního já. Objevují složitou pestrobarvu života. Ale také často trpí. Nejvíce pohledem společnosti na jejich prosté bytí. Obličeje známých, spolužáků, kolegů. Znechucené xichty na ulici. A tisíceré domlouvání a bědování rodičů. Och, jaké to zklamání, že nejsi, kdo jsme si mysleli.
Často obyčejná radost z oblečení nebo hračka, se kterou si dítě hraje ve školce, může způsobit až nečekané reakce, které bolí. (A běžte do háje s přecitlivělostí doby.) Zkrátka celá ta složitost, kterou ve společnosti a každé jedinečné osobě vidím, je problém. Protože složitost je pro nás nestálá. Nejasná. Tudíž nebezpečná a ohrožující. Rádi rozumíme. Rádi máme ve věcech jasné vymezení hranic… A také máme rádi binaritu. Zdravý, nemocný. Černá, bílá. Dobro, zlo. Tlustá, hubená. Hnusný, krásný. Ďábel, Bůh…
Muž, Žena.
Výstava, kterou jsem tentokrát připravil by měla ukazovat střet tohoto binárního světa s realitou složité a pestré jedinečnosti každého z nás.
Nebude jenom o fotografiích. Ale také o článku roztříštěném mezi záběry. Slovy bych rád alespoň něco málo k tématu nahodil. Lidskou identitou, tedy otázkou KDO VLASTNĚ JSEM, a genderem, JSEM MUŽ, ŽENA, či?... se zabývám už několik let. Nejen v tvorbě, ale i ve svém vlastním životě.
Snad i proto jsem skoro před rokem potkal osobu, která to ve svém životě rozhodně nemá ani trochu jednoduché. Avšak přesto osobu, která mě už rok doprovází na cestě životem. A se kterou mi společné bytí dělá radost.
V Mgr. práci jsem se s tématem také vyrovnával. /// VOVES, Jakub. Autorská kniha: Limit, omezení, chybění - získání. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2021. 237 s. Diplomová práce.)
Zabývám se různými přístupy k tématu. Zjistil jsem, že identita je křehká, nestabilní, proměnlivá a složitá. Poznání to nebylo vůbec příjemné. Člověk si od mala něco myslí, opečovává, o něčem je pevně přesvědčený a najednou(!) krize identity. KDO JSEM, otázka z tolika úhlů… Tíseň valící se skrze zdi ze všech možných koutů v tolika podobách. Kdo jsem. Kdo jsem? KDO JSEM?! Brzy jsem se snažil téma vytěžit i v tvorbě.
Začal jsem pracovat na knize AGI (Codexus Identitas)(2021). Autorská kniha v jediném ručně tvořeném kuse se zabývá složitým hledáním mladého člověka. Popisuje krizi identity. Autorovo vědomí (i nevědomí) ovlivněné výchovou, kulturou a médii se s tématem srovnává. Na pestrobarvu hledání i z úcty k některým snahám skupiny LGBTQ byl sešitek duhově barevný a také zabalený do duhové ponožky. (Oboje náhodně pořízeno v obchodě Flying Tiger.) Krize pro mě byla silnější než jsem původně myslel. A noření se do tématu bylo natolik bolestné, že práce na knize byla nemožná. Dodnes jsem ji nedodělal. A občas si ji se štitivostí otevřu a brzy zase zavřu…
Na základě úvah a poznatků o feminismu, zejména jeho radikální poloze na přelomu 60./70. let, jsem chtěl vytvořit několik „radikálnějších" projevů „maskuliního" umění. Fotografie „Už je skoro nemám!" (2019) měla být voláním muže po ztrátě psychologické „zdravé síly“ v přehnaně zjemnělém a zdiplomatizovaném světě. Prostá fotografie muže zakrývajícího si papírem rozkrok, nebo majícího penis schovaný mezi nohama, měla vyjádřit strach z mnoha pozorovaných jevů současného diskurzu. Ale zároveň i odkazovat na mé vlastní hledání genderu. V zásadě jde o satiru. Ostatně ta byla i zadáním na přijímačkách AVU. Při nich jsem vytvořil prý „šovinistický“ minikomiks na téma „Me too“ (2019). No, šovinistický… Jistě! Radikalismus na jedné straně vyvolá radikalismus na druhé straně. To je přeci známá věc. Stejné téma, které jsem si pro sebe nazval jako maskulinizaci feminity a feminizaci maskulinity, měl symbolicky znázornit také Modrý kosočtverec na růžovém pozadí (2019).
Říkal jsem si také, že bych rád vytvořil fotografickou sérii Bez identity I. (zatím stále jen námět). V sérii by se muž v několika fotografiích postupně proměňoval na ženu a zpět, různě přeháněl obě pohlaví... Chtěl bych tím opět reagovat na pátrání po identitě, křehkost naší sexuální identity, ale také kulturní reprezentaci, jak ji lze pozorovat v různých projevech společnosti. Zajímavé je do těchto tezí zapojit odborné úvahy o fluidnosti lidského pohlaví (či fluidnosti vůbec). Ale i upozornit na skutečnost, jak nesmírně vnější záležitostí může být sexuální identita. Neboli, co je na povrchu může demonstrovat vnitřek nebo naopak vůbec nemusí. Že šaty dělaj člověka a takové ty srandy. Znáte to. Jednou by to stejně stálo za to vytvořit!
No a konečně tedy, Nikki. Milá přítelkyně, která mě inspirovala a kterou moc rád fotím. Ideálně v její co nejpřirozenější kráse. Ne jako modelku, co se nalíčí, aby vypadala (dle současných trendů) jako „dokonalá“ žena. Ale jako krásného človíčka s duší. Skoro i bez pohledu na samotné neustálé ptaní se po genderu… Protože já ji prostě beru, jak je. Jako Nikki. Jako ženu. Jako přítelkyni. Jako blízkého člověka. Který si zasluhuje mou lásku. I obdiv.
Tak aspoň pár slov k ní… Vždyť Ona stojí v centru pozornosti mého fotoaparátu i výstavy ŽENA.
Mikuláš začal zjišťovat, že se necítí ve své roli, která mu byla pohlavím, ale i společností dána už jako malý (nejsilněji samozřejmě v pubertě, jak to bývá). (Podobně jako já) se snažil tento rozpor identity se společenskou představou řešit všelijakými „mužskými“ cestami. Iniciační skupiny „pravého mužství“, cesta církve nebo dokonce přijímač do armády. (Někde mám jeho psí známky… SMÍCH) A stejně! Nic z toho nepomohlo zachránit Mikuláše. Dokonce ani jeho vážný vztah s dívkou a neočekávané otcovství.
Nikki se nezadržitelně snažila emancipovat. A pak konečně vstoupila naplno na scénu. Velmi brzy byl Mikuláš mrtev.
Ale trvalo jí to pořádně dlouho, než se začala emancipovat. Což má nedozírné následky i na její ženský vývoj. Čím později totiž trans osoba s procesem tranzice začne, tím složitější celý proces je. Nejen po stránce proměny těla, ale hlavně i v percepci okolí, protože sociální síť vztahů přijímá změnu v tomto pozdějším věku člověka složitěji.
Nikki prochází tranzicí již 4 roky. Denně bere spoustu léků. Ztratila spoustu přátel. Dlouho byla bolestně vzdálena od své primární rodiny. Několikrát se pokusila o sebevraždu.
A když jdeme po ulici je lehké, aby se ze spokojené dívky, která se krásně oblékne a vyrazí s přítelem na procházku, stal pod pohledy lidí smutný, úzkostný tvor, který by nejraději ze všeho zmizel nebo umřel. Tyto emoce cítí mnozí trans lidé skoro denně.
Napadlo Vás to?
Má výstava není první médium, ve kterém se Nikki objevuje. Silně se na její situaci a problémy: společenské nátlaky, zaměřil Poezis. Tvůrce z Hradce Králové, který neměl pořádně žádnou představu o LGBTQ. Sám je otec dítěte (dokonce podobně starého jako má Nikki) a „zcela normální heterosexuální chlápek“. Téma ho prostě zajímalo a chtěl se dozvědět víc. A napsal O Nikki, ale i nátlacích na ženskost ve společnosti vůbec, trefnou skladbu. Výborný klip ke skladbě vytvořil Vincent Hinduliak.
>>>
Nebudu řečnit. Chtěl jsem pouze po letech své myšlenky kolem queer tematiky shrnout, alespoň trochu. Víte ono to není lehké! Téma je nesmírně široké a hrozně složité. Zvláště pro ty, co se jim objeví v životě jako problém… Jsem však rád, když mohu být nablízku a nápomocný lidem jako je Nikki. A že už se mi jich za posledních pár let do cesty připletlo několik. Právě zřejmě i kvůli mé vlastní nejistotě. Od společnosti si přeju vlastně jediné. Aby každý člověk mohl žít prostý a spokojený život, ať už je kýmkoliv.
Budiž výstava ŽENA oslavou ženskosti. Krásy, složitosti a nejednoznačnosti každého jedinečného života. Vousek, 8/2024
Article on the exhibition ŽENA (The WOMAN), presented at the virtual GalleryParvagrand. In which I raise questions of the fragility of human identity and gender
WOMAN. What does it mean in today's society to "be a woman" (but actually also to "be a man")? The clear lines between the sexes are blurring. And not just the layout of gender boundaries. Boundaries in general... Many people are upset by this. Some people are knocking themselves on the head. Some stare in puzzlement. And then there are those who are happy to play. They're looking for the boundaries of the self. Discovering the complex colour of life. But they also often suffer. Mostly by society's view of their simple existence. The faces of friends, classmates, colleagues. The disgusted faces on the street. And the thousand scoldings and lamentations of their parents. Oh, what a disappointment that you're not who we thought you were.
Often, the simple pleasure of clothes or a toy that a child plays with in kindergarten can cause up to unexpected reactions that hurt. (And to hell with the hypersensitivity of the times.) In short, all the complexity I see in society and each unique person is a problem. Because complexity is impermanent to us. Unclear. Thus dangerous and threatening. We like to understand. We like to have clear boundaries in things... And we also like binarity. Healthy, sick. Black, white. Good, evil. Fat, skinny. Ugly, beautiful. Devil, God...
Man, Woman.
The exhibition I have prepared this time should show the clash of this binary world with the reality of the complex and varied uniqueness of each of us.
It won't just be about photos. But also about an article fragmented between shots. I would like to say at least a little about the topic. I have been dealing with human identity, the question of WHO I AM, and gender, AM I A MAN, A WOMAN, OR?... for several years now. Not only in my work, but also in my own life.
Perhaps that's why almost a year ago I met a person who definitely doesn't have it easy in his life. But nevertheless, a person who has accompanied me on my journey through life for a year now. And with whom I enjoy being together.
In my M.A. thesis I also dealt with the topic. /// VOVES, Jakub. Author's book. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2021. 237 p. Master's thesis.)
I deal with different approaches to the topic. I have found that identity is fragile, unstable, changeable and complex. The knowledge was not at all pleasant. One thinks of something from a young age, cherishes it, is firmly convinced of something, and suddenly(!) an identity crisis. WHO I AM, a question from so many angles... The oppression rolling through the walls from all possible corners in so many forms. Who I am. Who am I? WHO AM I?! Soon I tried to mine the theme in my work.
I started working on the AGI (Codexus Identitas) book (2021). The author's book in a single handmade piece deals with the complex search of a young person. It describes the crisis of identity. The author's consciousness (and unconscious) influenced by upbringing, culture and media aligns with the theme. The booklet was rainbow colored and also wrapped in a rainbow sock, in reference to the colorful search and also in reference to some of the efforts of the LGBTQ group. (Both randomly taken at the Flying Tiger store.) The crisis was stronger for me than I originally thought. And diving into the subject was so painful that working on the book was impossible. I still haven't finished it. And sometimes I'll open it with alacrity and close it again soon...
On the basis of my reflections and knowledge about feminism, especially its radical position at the turn of the 60s/70s, I wanted to create some more "radical" manifestations of "masculine" art. The photograph "I Almost Don't Have Them Anymore!" (2019) was meant to be a cry for men to lose their psychological "healthy strength" in an overly softened and diplomatized world. The simple photograph of a man covering his crotch with paper, or having his penis hidden between his legs, was meant to express the fear of many observed phenomena of contemporary discourse. But also to refer to my own search for gender. Basically, it's a satire. After all, it was also an assignment for the AVU entrance exam. During these, I created a supposedly "chauvinistic" mini-comic on the theme of "Me Too" (2019). Well, chauvinistic... Sure! Radicalism on one side will cause radicalism on the other. That's a well-known fact. The same theme, which I have called for myself as the masculinization of femininity and the feminization of masculinity, was also to be symbolically represented by Blue Rhombus on a Pink Background (2019).
I also thought that I would like to create a photographic series Without Identity I. (still just a theme). In the series, a man would gradually transform into a woman and back again in several photographs, exaggerating both genders in different ways... In this way I would like to respond again to the quest for identity, the fragility of our sexual identity, but also the cultural representation as it can be observed in various manifestations of society. It is interesting to incorporate scholarly considerations of the fluidity of human gender (or fluidity in general) into these theses. But also to draw attention to how extremely external sexual identity can be. Or, what is on the surface may demonstrate the inside or, conversely, may not at all. That clothes make the man and all that fun stuff. You know. One day it would be worth creating anyway!
Well, finally, Nikki. A dear friend who has inspired me and who I love to photograph. Ideally in her most natural beauty. Not as a model who puts on makeup to look like (according to current trends) the "perfect" woman. But as a beautiful person with a soul. Almost without even looking at the constant questioning of gender itself... Because I just take her as she is. Like Nikki. As a woman. As a friend. As a person close to me. Who deserves my love. And admiration.
So at least a few words about her... For she is the focus of my camera and of the WOMAN exhibition.
Nicholas began to discover that he did not feel comfortable in his role, which had been given to him by his gender, but also by society, since he was a child (most strongly in puberty, of course, as it usually happens). The "true manhood" initiation groups, the church route, or even the military recruiter. (I have his dog tags somewhere... LAUGHTER) And still! None of this helped save Nicholas. Not even his serious relationship with a girl and unexpected fatherhood.
Nikki was unstoppably trying to emancipate herself. And then she finally came into the scene. Pretty soon, Nicholas was dead.
But it took her a long time to emancipate herself. Which has had a profound effect on her development as a woman. The later a trans person begins the transition process, the more difficult the process becomes. Not only in terms of body transformation, but more importantly in the perception of the environment, because the social network of relationships accepts the change more complexly at this later age of the person.
Nikki has been in transition for 4 years. She takes a lot of medication every day. She's lost a lot of friends. She's been painfully distant from her primary family for a long time. She's attempted suicide several times.
And when we walk down the street it is easy for a happy girl who dresses beautifully and goes for a walk with a friend to become a sad, anxious creature under the gaze of people who would most of all like to disappear or die. Many trans people feel these emotions almost daily.
Have you thought about it?
My show is not the first medium in which Nikki has appeared. Poezis has focused heavily on her situation and problems: social pressures. A filmmaker from Hradec Kralove who had no proper idea about LGBTQ. He himself is the father of a child (even a similar age to Nikki's) and a "totally normal heterosexual guy". The topic just interested him and he wanted to learn more. And he wrote an apt piece about Nikki, and the pressures on femininity in society in general. Vincent Hinduliak made a great video for the song.
I'm not going to say anything more. I just wanted to summarize my thoughts on queer issues, at least a little, after all these years. You know, it's not easy! The topic is extremely broad and terribly complex. Especially for those who find it a problem in their lives... But I'm happy to be around and helpful to people like Nikki. And that I've had a few of them come my way over the last few years. Probably because of my own insecurities. All I really want from the society is one thing. That everyone can live a simple and happy life, whoever they are.
Let the exhibition WOMAN be a celebration of femininity. The beauty, complexity and ambiguity of each unique life. Vousek, 8/2024
Comments