. PS

TEČKA a pak... už nic podstatného! Ale co když je po tečce,
to co přichází post scriptum, po samotném napsání,
vlastně nějak nejdůležitější?

 

PS: Jáchym Vousek, solitér, renesanční diletant, pisálek, výtvarník, kverulant, blázen, sběratel, pankáč, kritik, učitel, knihař, poutník, deista, poustevník, parvagrandista a surrealista představuje
na webu Plácy solitéra od roku 2018 své texty.

 

​

Plácy - to jsou louže myšlenek, louže, nad nimiž se někdo na ulici zastaví, aby se nadchl z kapek vody, které v nich vytvářejí podivné kruhové obrazce, anebo ty, do nichž šlápne dětská bota při rozverné hře v dešti, ty, kterými projede auto, ty, kolem kterých projdeme bez jediného povšimnutí, po kterých pobíhá vodoměrka - tam a zpátky, bruslí. Plácy jsou doteky ruky na hladině louží.
Zvláštní lepivost vody se přichytává na hebkou kůži dlaně, chladí. Jako myšlenky mohou zaseknout do dřeviny mozkové kůry nějakou tu rýhu. Plácy jsou to,
co píšeme za tečkou. Post scriptum, co bychom ještě rádi dodali, ale zapomněli jsme na to v hlavním proudu. Protože je tak rychlý, dynamický, neutuchající.
Hlavní proud jde po boku jinakosti, ruku v ruce s odlišností. Co je dnes nové,
zítra ztratí hodnotu, bude všední. Jsou jako perly kapek na louce, prozařované sluncem. A jindy temná zakoutí pekelných sklepů. Plácy jsou často samy o sobě.
Někdy nahlédnou za dveře v zapadlé zahradě. Někdy je sejme všednost. Občas tak vážné. Snad depresivní. Jindy rozverné. Hravé jako malé dítě. Chvíli se zdají být
dobré a po pár měsících je jejich hodnota vzdálená tak moc… Jsou poezií, otevřeným deníkem, prozaizovanou, poetizovanou, beletrizovanou realitou, výtažkem
z korespondencí, vykrádáním cizinců, přívěskem, který se houpe na krku krásné dívky. Jsou trochu životem a trochu snem. Dotýkají se packami nekonečna. Leží pod stolem
a hledají v jeho desce ztracené hvězdy. Plácy jsou louže, do kterých můžeš nahlédnout.

 

Tak viz, chceš-li… a