Za zvuku keltských stromů

se pod západem slunce schovává

černá přízeň včerejška.

Jaké to bylo, pane,

usednout na můj lep?

Ptá se, nasazuje podvlíkačky.

Jsem rozverná černá dáma,

mám černé srdce.

V hlavě výbuch jako v Černobylu.

Kolik příležitostí má plavba

dvou bláznů?

Je to těžké

jako sypání cukru:

posypat -

neposypat.

Jak to z vás leze,

tak to z vás leze,

hlavně, když tvoříte,

má to něco do sebe,

takto hezky se pustit,

vyplout...

Zase jednou na -

širý oceán...

Duchovno je jenom jedno!

. PS