Chodíval jsem - jako ostatně mnoho lidí - na podzim do lesa na houby. Ale jen jeden den z těch mnoha byl jedinečný. Nikdy na něj jistě nezapomenu. A myslím, že se již nikdy podobný nezopakuje.
Bylo to někde u třetí břízy, možná u čtvrté, pamatuji, že jsme k nim chodili jako malí chlapci s malou a počítali, kterou jsme kolikrát počůrali. A právě u nějaké z těchto bříz byl v trávě zachumlaný zdravý hřib. Ohýbám se pro něj - opatrně, jak mne to doma učili - si okolo hlavičky odkrývám trávu, abych ho nepoškodil. Vždyť by bylo té krásné hlavy škoda, řekla by má maminka. Nesnáším takové ty houbaře, co chodí na houby jako na olympijský stadion, a pak jen můžete říkat, no tady byl a tady byla houba. A tady byl také a tady byla také houba…
No, tak odkrývám hlavičku. Opatrně odstraňuji svěže zelená stébla lesního koberce. A již na mne pomalu vykukuje krásný hnědý klobouček. Uchopuji za mohutnou nohu a málem bych si v tom houbařském zápalu ani nevšiml podivného zvuku, který mi vlézá do hlavy. Co to je? Tady v lese, tak nezvyklé. Rozhlížím se okolo. Musím mít nějaké slyšiny, protože mám pocit, že slyším skřípět kolečka nějaké kárky. Ale nikde nikdo. Zvuk se pomalu utišuje, až úplně zanikne v tichu lesa. Zřejmě se mi to jenom zdálo. Ohýbám se zpět k hřibu. Podebírám nožičku a šup! Je venku. Leskne se krásně na trávě. Říkám si, jak jen je krásný. Manželka bude mít ze mě jistě velkou radost. Beru houbu do košíku a chci odejít, když vtom zdálky slyším takové jemné vrzání, a teď jako když… To není možné přeci. Chvíli poslouchám a… Ano, to jsou přeci jemné píšťaly. Tak něžné. Ty já přeci znám. Ale co to? Jdu pomalu za zvukem. Cítím, jak jemně graduje, a nemohu domyslet, odkud se jen bere. Pokračuji dál a s mým stoupáním do kopečka se zesiluje i proud té věčné a nikdy neutichající řeky. Teď se již nemohu plést. Je to Vltava. Vlnky se pomalu rozlévají do celého lesa. A teď ten činelík. Ano, triangl. Jemné cink a nic víc. A hudba pořád stoupá a je čím dál mohutnější. Stále víc a více se rozléhá a teď se již pomalu přidává orchestr a duje. Vlnky se z malého praménku dostaly tak daleko. Spojily se a teď již spolu vyvracejí kameny. Jdu dál a jsem tolik uchvácený. Již se neptám po původu této nádhery. A již se přidává mohutný hlas žestě. A já se propadám do prázdnoty, cítím tvrdou ránu do nártu a již ležím na zemi. Ale jsem tolik uchvácený. A hudba stále graduje. Pomalu otevírám oči. Koukám se okolo. Přede mnou modrý vozík. Tak zvaný dvoukolák. Všude tráva a nade mnou modrá obloha a ptáci. A Ta hudba. Ta božská série citlivých úderů. Koukám dál. Najednou to vše vidím. A vidím to i teď, jak by se to odehrálo před chvílí. Je tam dřevěná bouda, kde skládali své hlavy trampové za nočních večerů. A na takovém drobném balkónku stojí velmi starý pán. Kousek od něj je starý gramofon, který vyhrává do kraje tu božskou krásu. Jsem fascinován. Pán má zavřené oči a … máchá rukama? Ale vůbec ne.
On to celé diriguje. A veliká Smetanova řeka mi proudí celým tělem.
___________________
Poznámka: Prvně otištěno v ALMANACHU Zkažený moučník 2015.
Comments