“No, nevsadili jste na nejlepší kartu. Hned jsem musel poznat, že je něco v nepořádku. Víte, má kniha je zcela ojedinělá.” Pan Sorpát si nalil do šálku kávu a usadil se do chundelatého křesla proti vyděšeným. Trochu upil a šálek položil na stůl. “Víte, má kniha je zcela ojedinělá,” řekl a napil se ze sklenice vody, která stála kousek od šálku s kávou.
„Má kniha, pánové, má na přední stránce flíček. Mé milované na ni jednou ukápl čaj. Na pozadí obálky je škrábanec perem červené barvy. To se mi stalo, když jsem při čtení vyřizoval účetnictví. Hřbet je dole mírně natržený.” Usmál se na vytřeštěné a upil kávy. ”Na sedmnácté stránce je razítko knihovny, kde jsem knihu získal. Na dvacáté potom zbytek rtěnky rudé barvy. Třicátá pátá strana nese známky rozrušení. Ten den jsem byl unavený, a jak se mi třásly ruce, natrhl jsem právě třicátý pátý list. Náš Vojtík si rád staví z Merkuru a toho dne, když jsem si četl, mi přinesl ukázat svůj výtvor. Proto je na čtyřicáté stránce zbytek rzi.
Na sedmdesáté stránce je propálená dírka od popela z cigarety. Půjčil jsem knihu kamarádovi. Už bohužel zemřel – rakovina plic. Devadesátá stránka má úplně jinou barvu než všechny ostatní. Tu báseň mám nejraději.”
Opět upil z šálku a podíval se na očividně vyděšené dva pány. Pomlaskal si a tiše pronesl: “Strana sto je mírně upatlaná od oleje, zapomněl jsem si po obědě umýt ruce.” Zazubil se. “Tomu, pánové, říkám rukopis čtenáře. To je tak, když nějakou knihu skutečně milujete.” Dopil kávu, zvedl se z křesla. Ve dveřích se ještě otočil a dodal: “Víte, má kniha je zcela ojedinělá. Doufám, že budu brzy zpět.” A odešel.
Komentáře