Procházíme se městem. Poetické jaro. Alejí se prohání drobné chuchvalce sněhu. Prýskají o naše tváře. Chladí. Na drobné vrstvě přikrývky jsou dobře patrné otisky mnohých nožek domácích nejvěrnějších druhů. A tamhle dokonce stojí paní Mrázková se svým nejvěrnějším. Dva muži na zastávce debatují o politice – no, přou se… Jak jinak.
Kola těžkých vozů sešlapávají sníh a vytvářejí pomalu kluziště. Autobus, který přijíždí, se po této vyježděné stopě laškovně smekne, aby nenechal cestující v příliš komfortním rozpoložení.
Ale my do autobusu nastupovat nebudeme. Ne že by nás odradilo šmahovité zastavení. Jenom nás zaujal při cestě mnohem více jiný jev. Člověk by neřekl, kolik stromů se bude nacházet ve městě. To si pořád někdo stěžuje, jak je v městech málo přírody, a přitom téměř na každém kroku potkávám nějaký ten strom. Jistě, toto jsou stromy již neživé, ale přesto si obyvatel města nemůže stěžovat, neboť v jarním čase musí jeho estetický zrak chvílemi uvažovat, zdali se neztratil v nějakém snu postapokalyptického jehličnatého lesa.
Ale kdepak, milý čtenáři, to jenom skončili Vánoce.
Comments