Uvažoval jsem si o svém opuštěném krásnu. Stále mne fascinuje estetika opuštěnosti, estetika rozkladu, jistého zmaru, zakotvené historie, materializovaného rozpouštění v čase. Nechápu, proč jsem se dodnes nedal na nějakou cestu s urbex fotografy. Je krásný den, vydali jsme se alespoň s rodinou na výpravu, která má být korunována kulinářským zážitkem.
Jdeme nádhernou přírodou se spoustou stromů, keřů a nechybí zde ani boží muka, která opuštěna oslavují boží velkolepost. Jak je ta krajina krásná. Ano, ve městě, v němž žiji, se architekti snažili, zdárně, propojit město s přírodou. Koukám z okna na vysoké borovice a listnáče. Jenže – je zde strašný hluk z cesty, která je pár metrů od našeho bloku domů. Ale tady –
Absolutní ticho. Jenom občas zacvrliká nějaký ptáček. A jinak ticho. Větřík. Stín lesa. Vůně stromů. Taková nádhera. A pak to opuštěné krásno. I když – i toto je samo o sobě opuštěné krásno. A právě – ona opuštěnost možná dělá z přírody ono krásné. Ale když mluvím o opuštěném krásnu, míním tím domy. Ve svém tvůrčím činění jsem z nějakého důvodu fascinován několika tématy. Jedním z nich je právě pustota, opuštěnost, prázdnota, příslovečný zub času, zaseklá historie, jakési prázdné listy pro imaginaci, která může bravurně rozehrát hru tisíců příběhu.
Hm, kývající se rám vysklené okenice… Co je to za dům? Kdo zde bydlel? Proč je opuštěný? Zažil válku? Co se dělo zde všude v jeho okolí? A co lidé v něm? Jací byli? Jaký k němu měli vztah? Vybudovali ho, nebo koupili? Nebo se do něj nastěhoval někdo po válce? A co zahrada? Tento chvost trávy? Byla zde všude jenom tráva? Nebo krásná zahrada, tak jak to dnes můžeme vidět u novostaveb? Jaké toto místo bylo a co nám může napovědět? Možná téměř nic. Ale v té opuštěnosti – v té je také obrovská síla. Duchovní síla. Sám, stát. Jako poustevník. Vyhrocení individualisté. Všechno sám. A jen tak být. Nezávisle na druhých. To je kumšt!
A toto opuštěné krásno… alespoň zachytit?
Malá vesnička v Kladském pomezí. Vesnička s několika málo obyvateli, která byla v minulosti hojně osídlena českým obyvatelstvem. Poslední Češka, pocitově třínárodnostní, zemřela teprve nedávno. Její chaloupka, také opuštěná, stále ještě stojí. Byla to milá paní, s kdekým se zastavila, nesmírně ráda slyšela příchozí české turisty a vyprávěla historky. Nezapomněla při tom krmit spoustu svých koček, které jí dělaly společnost. Zahrada před domem je dodnes zarostlá pestrobarevnými rostlinami. I toto místo má svou opuštěnou magii.
Vrcholem expedice, jak jsem již zmiňoval, byl však v tomto prostoru kulinářský zážitek. Je to už dost let zpátky, co zde vznikla Smażalnia ryb. Je to fantastický fenomén. Návštěvníci si mohou nalovit v rybnících pstruhy a odborný personál dále tuto rybu připraví a vytvoří vynikající pochoutku. Dát si zde na prudko smaženého pstruha s hranolkami a sálátem, to je skutečná lahoda. Propečená kůžička se rozplývá na jazyku, křehké maso, které si jemně pokapete citronem a posolíte, nabídne luxusní chuť.
Když tento podnik začínal, bylo zde jen pár stolů. Snad dokonce dva, tři. To ještě pamatuji. Dnes má majitel terasu s několika stoly a slunečníky a neustále narváno.
Také jsem zde ochutnal místní specialitu. A to se podržte. Pivo se šťávou. Nebylo to špatné. Oproti našim slazeným ovocným pivům, které prostě koupíte již hotové, byl rituál natočení šťávy a na to navrch piva přeci jen zajímavějším zážitkem.
Pstrazna je opuštěně krásná – i když je zde turistický život.
Nevím však, jak dlouho ji tento genius loci vydrží. Tak se tam vypravte!
____
Pěkný článek o místním skanzenu:
Commentaires