„Ta zhýralá mládež. Vám nevadí pořád někde utrácet! Hlavně, že na to všechno pořád máte! Neumíte vůbec hospodařit…“ a tak dále. Také jste to už někdy slyšeli?
Já mnohokrát. Nevím, co přesně to je. V jednom rozhovoru se slečnou L. jsme to označili za závist a možná by se dala přidat i neznalost. Byl to výsledek diskuse
o reakcích starších či "dospělejších" na naše "užívání si" všedního dne. Kolikrát přijedeme
z nějakého výletu, chceme se podělit o zážitky a místo sdílené radosti a nadšení vidíme na tváři rodičů, příbuzných, přátel jakési zhnusení, smutek, rozezlenost a občas se utrousí i nějaká ta bolestivá poznámka.
„Hmmm, to si teda žiješ!“
„No, to bylo asi docela drahé, co?“
„Nenaučili jsme vás vůbec hospodařit s penězi.“
Člověka to občas hluboce bodne. Konec radosti ze sdělování. Pokud nemáme dostatek nadhledu, abychom to pustili druhým uchem ven, abychom dělali, že jsme neslyšeli tu jasnou narážku, a pokračovali dále ve sdělování, odejdeme pravděpodobně se svěšenou hlavou a nevyřčenou větou: „Hm… Tak já vám tedy už nic říkat nebudu.“ Že následuje výslech, co se nám "zase" děje, že se nebavíme, že nevyprávíme, nebo nějaká další nemístná poznámka na adresu naší osobnosti, to ponechme teď stranou. Stejně jako tezi, že možná právě tyto nedomyšlené a zlé reakce od sebe lidi oddalují a vytváří zcela zbytečné konflikty a (snad nebudu přehánět) traumata. Téma textu je jiné.
Rád si zaplatím za kvalitu a zážitek. Už jste někdy seděli v nějakém luxusnějším podniku a přemýšleli o tom, co Vám tato skutečnost dává a co Vám bere? Já tu možnost měl. V Praze jsem jmenovitě navštívil Wine Food, některé luxusnější markety, miluji running sushi a jsem nadšeným návštěvníkem čajoven a kaváren.
Naposledy jsme seděli v pražském Palladiu, v nejvyšším patře, stravovali se v podniku Nordsee a přesně o tomto diskutovali. Nedokážu říct, je-li to "luxusnější" podnik. Nicméně se nám zde dostalo velice čerstvé a lahodné stravy. Podnik byl provoněn mořskými plody všeho druhu. A také se s ním nepotkávám na každém kroku. Tedy –
z mého pohledu – luxus. Pár kroků od této nádhery se nacházely klasické fast foody jako McDonald's, Burger King, KFC a hned vedle byla také pobočka nechvalně slavného Bubbleology. Naše zásadní zamyšlení s kamarádkou, která mi dělala společnost, bylo
v tom, že velice chutné a kvalitní jídlo, které jsme měli v Nordsee, svoji hodnotou finanční nakonec nedosahovalo ani na běžné slavné Mc Menu nebo KFC kyblík. Tady se tedy k ještě levnějšímu nasycení přidal kulinářský zážitek možná na celý život.
Naděje snad existuje! Po dlouhé době jsme navštívili čajovnu. Byli jsme uneseni tím, že doslova praskala ve švech. To je něco nového. Něco se stalo. A vskutku. Když jsem se ptal čajovníka, jak se jim teď daří, sám potvrdil, že si lidé začínají na čajovny zvykat. Začínají mít zájem o čaj, že navštěvují čajovnu čím dál častěji a rádi si zaplatí za kvalitní čaj a posezení. Změnil strategii prodeje a nakoupil spoustu čajovnického zařízení všech tříd – od těch nejlevnějších kusů po velice drahé. (Například konvičku asi za 12 000 korun.) Prý se ani zdaleka neprodávají nejvíce ty nejlacinější kusy. Čaje, které se podávají v čajovnách, jsou naprosto sezonní. Tedy – po sklizni, která probíhá tehdy, kdy tradičně probíhat má, putuje čaj do Evropy. Jakmile se dopije tato sklizeň, tak čaj není v nabídce
a to až do další sklizně, dalšího importu. Produkt je navíc předložen v tradičním nádobí
a prostor někdy prodchne exotická vodní dýmka, vonné tyčinky nebo křik čajovníka, když hlasitě servíruje tak zvaný Čaj čaje čaj (černý čaj vařený přímo v mléce). O čem jste léta snili, mysleli, že je mrtvé, že patří historii… je stále živo, ožívá přímo před vašima očima
v rozličných barvách a vůních. Není to nádherné? Není to vlastně, bohužel, pozitivní ostrůvek deviace v dnešním konzumním způsobu žití a obchodování, kdy musíme mít denně na pultech veškeré produkty z celého světa a to po celý rok, den co den?
Nakousli jsme to již v čajovně – poslední zamyšlení budiž směřováno ke kvalitním věcem. Naše společnost je přes míru materialistická. Když se podívám do všech těch hypermarketů a jiných stores, co je tam věcí, co věcí se tam denně prodá, co věcí se tam denně vyhodí… Bylo by nesmírně potěšující, kdyby člověk dokázal mít doma málo, kvalitní málo a žité málo. Tedy málo věcí, které by mu dlouho vydržely a kterých by si považoval. A za takovou věc má opět smysl zaplatit.
Také proto, že na druhé míse těchto vah leží mnoho nekvalitních předmětů, které výše uvedené nesplňují, a jejich celková hodnota může nakonec převýšit hodnotu jednoho předmětu, který výše zmíněné splní. Ale radost z nich, kvalita…?
Tedy jsem ochoten zaplatit si za kvalitu a zážitek a nemám se za co stydět. Zjistil jsem totiž navíc za těch pár momentů, že ten "luxus" je vlastně velice dostupná věc. Že na rozdíl od některých, kteří utrácejí za zbytečnosti den co den, jsem já vlastně docela šetrný a občas si takhle povyrazím, vyhodím si z kopýtka a pořádně si to užiji! Stále se však ptám, co to je – co trápí ty druhé na mých "luxusních" zážitcích? A také – kdo vlastně neumí hospodařit s penězi?
To už nechávám pro všeobecné rozjímání.
Comments