Můžeme vidět, že život je možné koncentrovat v hlavním obývacím pokoji dole. Snažil jsem se v projektu nechat hodně vzdušného prostoru. Patra jsou proto propojená a není zde např. předsíň, která by přidávala zbytečné zdi a tísnivé prostory. Jediné dvě místnosti, drobnější, ale, myslím, útulné, jsou koupelna s dveřmi a kuchyň bez dveří. (Opět tedy volně dýchající spolu s ústředním obývacím pokojem.) Vrcholem všeho - posledním místem, kam lze dojít - je prosvětlená pracovna, do níž prochází vstup skrze nástěnnou knihovnu ve 2. patře. (Vstup je opět ponechán bez dveří, možné průchod zatemnit záclonkou.) Pracovna je umístěna na posledním místě. Kromě hluku z ulice tak nehrozí pracujícímu žádné výrazné rušení.
Na práci či prostě činnosti výtvarničení mne vždy nesmírně fascinovala renesančnost. Cítím se být renesančním výtvarníkem! Zkusil jsem tolik věcí… Nebudu je vyjmenovávat, k tomu tento text není. Ale proč vůbec píšu o renesančnosti ve výtvarničině?
Možná ještě vzpomenete na takové ty úžasné momenty dětství, kdy jste chtěli být kde čím a vlastně jste kde čím ve své mysli skutečně byli. Je to snad onou příslovečnou čistotou dětské duše, o které se mluví, nebo dokonalostí dítěte, jak o tom mluví Komenský? Ostatně tento text nevzniká jako nějaká odborná cosi - ostatně jsme na Plácech, kde se má zejména plácat… Nic víc a nic míň. Tento text, cesta do alchymie - do kuchyně - Jáchyma Vouska? Pojďte nahlédnout. A spolu se mnou si něco málo zvědomit.
Nedávno jsem přidal na Facebook příspěvek, který jsem - trochu opravený - vložil i na počátek tohoto textu. Do jaké kategorie taková sranda spadá - budeme zřejmě někde v architektuře. A že jsem tolikrát slyšel: „Proč si prosimtě kreslíš domky? Copak jsi architekt?“ A to je ta nádhera dítěte. „Ano, jsem.“
Jsem dítětem, a tudíž mohu být čímkoliv.
Na případu článku z Facebooku jsem si vzpomněl, jak jsem jako dítě byl pořád někým jiným. Nedávno jsem se zalekl. Neztratil jsem tak tehdy nějaký kus sebe? Neztratil jsem dětství, když jsem si na něco pořád hrál? Ale – kdeže… Možná právě tím jsem byl nejvíce dítětem.
Ale - víte - já vlastně tím dítětem zůstal, napadlo mne. To právě díky umění. Návrh, který vidíte, jsem dělal před několika měsíci, za jedné nádherné vánoční noci, někdy kolem jedné hodiny ranní… Sedl jsem si ke hře The Sims 2, abych si zvizualizoval svoje niterné touhy, sny o architektuře, představy, myšlenky, nápady, vize… Vlastní návrh domu. Kolik jich mám ve svých denících… Projektů domů. Tento konkrétní nápad vznikl v ZUŠ. Seděl jsem tam v malém skládku, rovnal nějaké předměty a najednou si uvědomil: Páni, to má úžasný potenciál, tento prostor. Byla to velice drobná místnost. Jedno okno, strop vysoký asi 4 m a právě asi ve dvou metrech do polovičky místnosti přepaženo dřevěnou konstrukcí. Moje imaginace začala pracovat. Věc jsem si alespoň nakreslil, to mám někde v ateliéru. Ale ta potřeba zvizualizovat, zrealizovat byla tak silná. A tak jednoho dne v noci, po práci, jsem sedl k počítači a začal si hrát. Kdoví, třeba to jednou i postavím… Kam až imaginace půjde?
A tak jsem byl zase jednou architektem. A jindy jsem hudebním skladatelem. Jindy zase velkým sochařem nebo filmovým či divadelním režisérem. Někdy vynálezcem nebo vědcem. Někdy jsem hercem. To docela často. A někdy jsem dirigentem… Většinu času sním. A někdy na to zapomínám. A říkám si - že si na něco hraješ? Jenže, není to to čisté?
Pak se podívám mezi mnohé profesionály - nádherně o svém umu mluví, dělají často krásné věci. Ale perla – je tam? Je tam ten rozměr hry? Je tam ten moment samovolného vznikaní z duševní potřeby? A může tam vůbec být, když jimi často hýbe kapitál? Na to si nedovoluji odpovědět.
Comments