u toho si cosi pod vousy pod nosem brblala, a že měla vousy pořádné, knír jako čerstvě líhnutý puberťák. Během toho se Viktor houževnatě snažil nastudovat něco pro zítřejší zkoušku. Měl těžké dopoledne. Chodil po městě s cigaretou, pozoroval lidi, zvěř, jaro, zkrátka, jak se všechno budí, a pak si tu cigaretu konečně zapálil. A teď mu bylo špatně. To už zase seděl doma a popíjel silné, ale opravdu silné kafe. Paní Bohová létala po bytě. A on se snažil alespoň něco naučit ke zkoušce.
Tikalo mu podivně v těle. Jako by se ručičky budíku na chvíli přetvořily a teď pulzovaly jeho tepnama a žílama a vlásečničkama. Tik sem, tik tam. Pár slov přečetl jen v těch lejstrech odborných a pak zase tik sem, tik tam. Nemohl se soustředit. A na chodbě mlátily dveře a skříně a hrnce a pokličky a vařečky, a kdo zase? No paní Bohová, jistě. A brblala si během toho pod knír, a že ho měla kroucený pomádou. A krčil se jí pod nosem jako liška, když ji potkáte v noci v lese a namíříte na ni banán. A že byla hrdá ta paní Bohová. Vždyť také jméno od Boha měla, že? A asi to do ní hustili doma, že? Že je to dáma par excelance, mondieu galantier a tak dál.
To zas byl den! Viktor kouká z okna na ulici, v ruce drží odborná skripta na zítřejší zkoušku, respektive je má tak ledabyle spuštěné podél těla. Kouká z okna a ani víčka se mu nepohnou. Chvíli by se mohlo zdát, že snad zemřel vestoje, že se přepil té kávy nebo překouřil cigaretou, ale to on ne. Ne, ne, na to je ještě mladý, že ano. Tak jen tak stojí a civí na jediné místo v okenní tabuli. V tom bodě, tam přesně, leze malá můra a snaží se vlastně dostat přes sklo dovnitř, do svítícího pokojíku. Vždycky popoletí, bouchne se do hlavičky, otřepe se, chvíli chodí po povrchu a zase popoletí, bouchne se do hlavičky a zase se otřepe. Viktor na to hledí a venku je již tma, pomeranče svítí a prozařují ulici. A venku kdosi mlátí a tříská dveřmi a brblá si pod vousy. Kdo? No jistě, milý čtenáři. Paní Bohová. Tak Viktor odhodí skripta, ještě jednou pohlédne na můru, jak si rozbije hlavičku o okno, otřepe se a sesouvá se k zemi.
A na chodbě – no jistě. Paní Bohová začala luxovat.
V deset hodin večer? Proč ne!?
Viktor ležel na zemi. Snažil se vnímat lux jako tibetské misky. A bimbají ve své večerní nádheře, drnčí a vrčí, fučí a zase mu něco tiká v těle. A můra se dostala oknem dovnitř. Jistě neprorazila okenní tabuli, to ne, ale – Viktor má rád čerstvý vzduch, a tak můra proletěla větrací škvírou mezi oknem a okenním rámem. A teď poletovala po místnosti a děsně šťastná se motala kolem velkého kulovitého lustru a snad čekala horko slunce, ale studenost světla a chlad žárovky ji brzy omrzel. Fraška zkrátka, zase. Sedla si na zeď a mnula si krásná větvená tykadla.
Ticho? Hm, paní Bohová šla asi spát. Viktor se okamžitě vymršťuje a v tu chvíli se mu tak zatmí před očima, tlak v hlavě mu stoupne a můra zakmitá křidélky a trochu sesype z nich prach a Viktor se napřímí a dýchá zhluboka a z dálky se ozve odbíjení – je půlnoc.
Comments