Noční město

Vůbec se rád courám. Jen tak se sebrat. Hodit na sebe nějaké teplé věci, ideálně ten modrý svetr. Natáhnout fusky, skočit do šlapek a vyjít… Na ulici. Rozhlédnout se. Přimhouřit oči při dopadu oranžového světla z pouličních lamp. A nadechnout se.

„Pane, Bože,

jsem prázdná nádoba...

Naplň mne,

čím se Ti zlíbí...“

A vyrazit pomalu. Nechat se unášet. Téměř jako osvobozené vědomí. Absolutní závan svobody. Jen Vy, vzduch kolem, světla. Noční situace – opilci, opuštění psi, opuštěné autobusy, zaparkovaná auta, poletující motýli v podchodech kolem lamp, ticho, prázdno, klid, harmonie. Volající paní, kouřící pán, z okna hledící pár, šum nočního ticha.

Rád se jen tak courám. Užívám té atmosféry.

A pak mne napadlo - že bych zašel do čajovny. Nemám peníze, ale co. Jen se tam postavit a poprosit. Vyžádat si příběhy. „Dobrý den, rád bych Vám naslouchal...“ Jenom to a nic víc. Ale pak jsem si řekl: Ne. Půjdu dál! A šel jsem dál.

A došel jsem až na okraj města. Loď se na Labi pohupovala a její prázdnota mi přišla zvláštní. Nepatřičná snad. Ale napadlo mne, tady bydlí pan doktor V. Mohl bych ho tu potkat. Půjde z hospody nebo bude venčit psa. Nevím, jestli má psa. A já ho tu potkám a řeknu: „Ale to je náhoda, pane doktore, zrovna mne napadlo, že bychom se mohli potkat, dobrý večer…“ přistoupím k němu blíže, pohlédnu do hnědých očí psa, které jsou však ve tmě jen dvěma černými korálky, oddechnu si a tiše dodám: „...mohl bych Vám naslouchat?“ A co já vím, jestli by to pochopil. Ale třeba by mi zase vyprávěl o židovském hřbitově v Praze, o milé cukrárně poblíž a kusu sýra. Jako kdysi, jako několikrát v těch spontaneitách všedností, které jsou tak vzácné, protože tak minimální. Vyprávěl by mi o něčem závažném a nebo vůbec o ničem závažném. Kdo proboha řekl, že by se mělo mluvit jen o závažných věcech?

A potom…

„No jo, pane Bože,

ty mi nemáš co říct,

ty mne nemáš čím plnit.

Vždyť mne plníš dnes a denně

… Neustále.“

A nastalo jen ticho, klid, mlčení, krása

A blaženost

A požehnání