Ono se tvrdí, že se nemá soudit podle prvního pohledu. Že zdání klame. Člověk tomu musí akorát občas na vlastní kůži uvěřit. (Jako vůbec většině podobných slov.) Nastal moment, kdy jsem si toto pravidlo opět mohl na vlastní kůži vyzkoušet. A právě o tomto momentu Vám chci dnes vyprávět.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, jestli chcete jídlo, musíte si jít vybrat na tabuli.“ Vlezl jsem do restaurace Metuje nedaleko Jungmannovy na polední menu. No je to nezvyklé, ale budiž, půjdu si vybrat z tabule. U toho jsem se také zalekl, jestli restauraci neopustím, protože nabídka nebyla až tak široká. Ale dobře. Polévka špenátová, krémová, v ceně menu, tak to bych si dát mohl, no a k tomu – tedá? Vážně? Na ceduli jsem náhle zpozoroval: Divočák s knedlíky, špalíčky a červeným zelím. No tak dobře! Divočina ve městě!? Teda, tím nepohrdnu. Za 99 korun i s polévkou, jdem do toho! Posadil jsem se tedy zase na své místo, přišel pán, který se nedá označit za číšníka, neboť jsou zde všichni v přísném civilu, objednal jsem si a čekal. Restaurace byla poměrně plná lidí. Bývá často takto přes poledne plná.
„Dobrý den, jestli chcete jídlo, musíte si jít vybrat na tabuli.“ No je to nezvyklé, ale budiž, půjdu si vybrat z tabule.
Tabule s denním menu byla sice úsměvnou zkušeností, ale na druhou stranu velice šikovně zpracovaná. Užívala zásuvných modulů s tabulovou barvou, takže bylo možné podle potřeby přepsat, připsat nebo vůbec dát pryč jídlo z nabídky. Což je velice praktické. Kdo je na to zvyklý (myšleno častý strávník), tak si jídlo vybere už u dveří a nemá jistě s touto metodou žádné problémy. Dá se také ocenit zero waste[1] této nabídky, které tak marně hledáme ve většině podniků a zejména nemůžeme zcela najít ve fast foodech.
Kromě této příhody bylo také vtipné chování obsluhy. Po place pobíhaly asi tři ženy a musím podotknout, že se tvářily nesmírně nakvašeně. Nerad kritizuji vystupování, protože si dokážu/nedokážu představit, jaké to je stát x hodin na place, na druhou stranu si vždycky říkám, že příjemné vystupování je jedna z mála věcí, kterou tato práce vyžaduje. Během krátkého pobytu v tomto podniku jsem však zaslechl zvýšené hlasy v kuchyni a měl jsem pocit, že panuje v personálu celkově nepříjemné napětí. Celé vybavení působilo spíše negativním dojmem. Jsou zde takové – no – ucintané lavice a židle. Všechno to má takový – možná socialistický nádech. Zkrátka – zaspali trochu dobu, ale možná je právě v tom jisté kouzlo tohoto podniku: Lidová knajpa, kde se lidé dobře najedí přes poledne a kde si chlapi dobře poklábosí nad džbánkem v odpoledních a nočních hodinách. Kdo ví! Nicméně vybavením asi jedno z nejhorších míst, kde jsem v Hradci kdy byl. (Také jsem toho ještě tolik neprošel, že ano.)
Polévka mi byla donesena – v nesmírně vtipném půllitrovém růžovo-bíle pruhovaném hrníčku.
To mne, přiznám se, rozesmálo. Polévka byla bez jiskry. Naprosto obyčejná. Nijak zajímavá. A bylo to bohužel to jídlo, u kterého jsme schopni konstatovat. Hm, tak to bych si doma uvařil asi lépe. Ale čekejme dál! řekl jsem si. Uvidíme! Zase to není tak strašné, takže jsem dojedl, poděkoval a čekal. A pak to přišlo...
„Smaž prosimtě toho divočáka, už není, nabírám posledního.“
A jéje! Poslední porce, no potěš...
„Tak prosím, pane, tady to máte.“
„Jo, děkuji!“
Esteticky – jo, tak „jako od maminky“ nabráno, dobré... A splňovalo to vyřčenou nabídku, tedy několik špalíčků, asi tři knedlíky a hromada zelí, přičemž mne překvapilo, kolik se na kupce zelí nacházelo masa. Nesmírně moc na poměry, které v restauracích znám. (Možná díky té poslední porci. Pro jednoho více, ale pro dva už málo.) No, co budu dlouho řečnit. Ochutnal jsem a podobně jako Anton Ego málem čapnul ubrus a upustil svou tužku. (Ne, poznámkový blok s sebou nenosím, i když by to bylo elegantní. Ještě „Parker“, hm…)
Návrat do dětství? Tak trochu také, podobně jako ve filmu Ratatouille, ačkoliv já na rozdíl od Ega neochutnal zvěřinu prvně doma. Takto výborné jídlo jsem naposledy jedl asi v jedenácti letech na Schůzi honebního společenstva v Náchodském okrese. Budou-li mít v restauraci Metuje na Jungmannově divočinu tak neváhejte a běžte tam!
[1] Bez nadbytečných odpadů. Zajímavý fenomén snažící se odstranit nadbytečnou výrobu obalů, jednorázových reklamních předmětů atd. za účelem posílení umírajícího životního prostředí.
Comments