Má mysl

Má mysl je rozbouřena jako řeka při povodních.

Záplava všednosti se valí přes útesy klidu.

Povznesený pohled skončil v hlubině chladné skutečnosti.

Jsem svírán tezí zbytečnosti.

Hebkost dětství obcházela kolébku. Jenže, kde je dětství?

Syčí pára vlaku někde v dáli. V nedohlednu.

V lednu se to stalo. Zaúpělo jaro a vzplály dečky, které shořely podobné růžím z papíru, které jsem vystřelil kdysi. Už nejsou.

Kolem obchází mráz nejistoty v hlubině popeleční se rozpouští muškát dávného vzplanutí.

Kataklyzma vejcovodu se mrštně hrubě posune do konečníku zabodne svůj chrup chtivě...

Ale co ty dny? Jistota je pryč. A zbyla jen - skýva prachu.