Má mysl
je rozbouřena
jako řeka při povodních.
Záplava všednosti se
valí přes útesy klidu.
Povznesený pohled
skončil v hlubině
chladné skutečnosti.
Jsem svírán tezí
zbytečnosti.
Hebkost dětství
obcházela kolébku.
Jenže, kde je dětství?
Syčí pára vlaku
někde v dáli.
V nedohlednu.
V lednu se to stalo.
Zaúpělo jaro
a vzplály dečky,
které shořely
podobné růžím z papíru,
které jsem vystřelil kdysi.
Už nejsou.
Kolem obchází mráz nejistoty
v hlubině popeleční
se rozpouští muškát dávného vzplanutí.
Kataklyzma vejcovodu se mrštně
hrubě posune
do konečníku zabodne
svůj chrup chtivě...
Ale co ty dny? Jistota je pryč. A zbyla jen - skýva prachu.
Comments