Před chvílí skončilo grilování. Večer je tichý, větvemi se prohání jemný vítr a obloha se pomalu noří do tmy. Sedíme s rodiči v tichu a hledíme na noční oblohu. Taková událost. Po nebi se má překutálet malé, drobné cosi. Má se vyřítit od západu a letět k východu. Napjatě očekáváme, sledujeme hodinky. Noc se neskutečně táhne. Je mazlavá jako asfalt. A pak najednou – vidíme. Od západu se něžně, elegantně a zcela tichounce pohybuje malá žlutá tečka. Koukáme na ni také dalekohledem a vyměňujeme si dojmy.
„To vypadá jako brouk, jako nějaký světélkující brouk, to je krása, co?!“
„No, ano. Mně to zas trochu připomíná housenku. Nebo čínského draka.“
„Mezinárodní vesmírná stanice plující asi čtyři sta kilometrů nad našima hlavama, rychlostí asi dvacet sedm tisíc sedm set dvacet kilometrů za hodinu. A má přibližně sto na padesát metrů –“ řekl právě tatík. „Týjo...“ povzdechla si sestra.
Zadumám se. To je stejně fascinující. Takový kolos... Takový kolos právě letěl nad naším domem. A nebýt toho, že jsme byli venku a pozorovali ho, tak bychom to ani nevěděli.
Kommentarer