Když se vypravíte do útrob veřejného prostoru, do jeskyně všednosti, abyste na chvíli pobyli mezi lidmi nebo odpočinuli na čerstvém vzduchu, možná nepotkáte ani lidi, ani čerstvý vzduch. Ale něco přeci jen potkat můžete. Jak se zpívá kdesi, stůl, prostřený stůl... Vítejte! Zdraví Vás pestrobarevná nabídka již z dálky. Pojď a posaď se u nás. Všechna přání ti plníme právě dnes! Zkrátka řekněme, kdybyste snad někdy měli hlad, stačí vyrazit na procházku ven. Že nevěříte, tak to si přečtěte následující reportáž:
Vydali jsme se s panem Šrumanem, což je taková legenda jedné příhraniční vesničky Mechová, na procházku městem, abychom zjistili, jak je to dnes s veřejným prostorem. Pan Š. toho ví o veřejném prostoru habaděj. Na procházce, která se měla točit okolo veřejného prostoru, nás však čekalo milé překvapení.
„To se takhle procházíte a přemejšlíte, co je vlastně za den, no a vod čeho že je jako veřejnej prostor, abyste se třeba zeptali paní... Aáá, pozor, pánové! Teďkom Vám to tedas představím zcela jasně... Koukejte!“
Nedaleko můžeme pozorovat starší paní, která se opírá o hůl, vedle sebe má tašku. Zřejmě na někoho čeká nebo prostě užívá chvíle odpočinku. Pan Š. se k ní velice energicky blíží, mohli bychom říct, že se k ní doslova valí...
„Dobrý den!“ volá divoce a hlasitě. Pravděpodobně s myšlenkou, že je paní nedoslýchavá, ale její vyděšený výraz tomu neodpovídá. Jenže pan Š. ho nepozoruje, dále se s velice hlasitým projevem nekontrolovatelně přibližuje k paní: „Řekněte prosímvás, todle mi pověsste, můžete říci nám a kolegům a všem posluchačům či snad čtenářům, či dokonce možná divákům televizákům, jak je to dnes sss...“, až narazí na její pružně vztyčenou hůl, ta jej odmrští a pan Š. se smutně připotácí zpátky k nám, načež už veřejný prostor raději neřeší a rozpráví teď o tom, jak se mu žije v Mechové. „Ach – ta ochota stáří...“ povzdechne si ještě srdečný 70-ti letý pan Š.
Po nějakých pár krocích se dostaneme do ne zcela obývané části městečka. U starého harampádí – židlí, stolků, skříněk, lampiček a lampionů, palet a plechovek, železných dveří od pecí a tak vůbec – nalezneme podivný, ale velice okouzlující předmět. Talíř zabalený do alobalu, v jehož středu leží a na sluníčku se vyhřívá nádherný nedotknutý a nedotknutelný snad, ale kdepak, tatarský biftek. Spousta koření a nakrájená cibulka všude kolem a capary a všechno todle, co máme nejraději na dobrém tataráku. No samozřejmě, že jsme z toho měli osmé Vánoce, a hned, že zasedneme ke stolu a dáme se do hodování. Teda, jistě – my, civilizovanější redaktoři, jsme se chvíli zdráhali, ale když nám pan Š. vyhrožoval, že to „sežere“ celé sám, že prý ho budeme mít na svědomí, tak to jsme – samozřejmě jenom v zájmu zachování jeho zdravé fyzis – zasedli ke stolu s ním a pustili se do jídla.
Rozvrzaná židle poskakuje, skřípe a vrní pod třemi hýžděmi, které na ni usedly. Bílý stolek, jehož odloupaná barva se nám zařezává do dlaní, které na něm máme položené, nese naše dnešní menu. A padá večer. A stíny se k nám blíží, ale nějaký milý chlapík, takový mladík nejasný, z nějakého důvodu zapálil kolem spoustu svící. A my teď sedíme v kruhu, plně soustředěni na naši dnešní specialitu... „Šampaňské by bodlo přátelé, ale stejně, že jsme si to pochutnali, že...“ Na obloze úplněk a mraky kadeřavé se sklání nad naší plnou skrání a vše je tolik kouzelné.
Až budete mít někdy hlad, vyrazte do ulic. Nemusíte dělat zrovna demonstraci, stačí se trochu rozhlédnout kolem a třeba také naleznete nějaké to sousto. Dobrou chuť!
Comments