Občas se říkává, že kovářova kobyla chodí bosa. Myslím, že u té Kobyly, kterou jsme dnes při cestě potkali, tomu tak nebude. Znáte ji také? Já mám raději taková útulná místečka. Jak v Batalionu, Čtyřce nebo Mantichoře. Ale toto prostředí jistě vyrovná obsluha a pivo... Přátelé, pivo!
Kobyla si ostatně říká Pivnice, takže by se dalo předpokládat, že pivo zde bude hrát první housle. Pamatuji, že nedávno jsme sem zapluli s jedním kamarádem, že prý tu mají Černého Kozla a to že je bomba. Tak jsme tu tehdy seděli. S téměř neznámým člověkem. Povídali o archeologii a sci-fi filmech a popíjeli Černého Kozla. Jeho karamelová chuť s nádechem pivní hořkosti se nám zažírala do pohárků.
Tak to bylo tenkrát, ale dnes jsme to vzali trochu nově. Nejdříve jsem objednal onu Volbu sládků. Nejednou jsem ji jinde vyzkoušel a bylo to velice příjemné. Na to jsme se však dozvěděli, že tu dnes bohužel nemají. „No, tak vašeho výborného Černého Kozla, prosím.“
Chvíli sedíme, pozoruji lid kolem: Mladý student, oči zabořené do kompjůteru, doktor hltající polévku, mající na nohou přehnaně šílené botky, mladá servírka obskakující přítomné a pravděpodobně pan vrchní, který se k nám neodmyslitelně blíží. „Pánové, dáte si tu Volbu sládků. Teď mi ji dovezli... Mám ji na čepu.” Tož, to je výzva! Samozřejmě hned přikyvujeme: „... no jasně, to musíme zkusit,” a za chvíli máme na stole orosenou sklenici na nožičce (0,3 dcl), jak je zvykem tento typ speciálů podávat.
Tak belgický speciál... Hm. Pivo, které ochutnáváme, je jemné. Má osvěžující ovocný nádech. Je příjemně do sladka, ale nijak to nepřehání. A tak rozjímáme nad sklenicí a u toho probíráme otázky české literatury druhé poloviny 20. století. Doktor u nedalekého stolu dostal speciál také. Roztomile se na něj dívá, zdá se, že ho tu dobře znají a donesli mu prostě na ochutnání. Poděkuje, rozkošnicky se napije, otře ústa, prohlédne sklenici proti světlu, zase upije. Zadívá se na servírku, chvíli ji sleduje pohledem, opět se ještě napije. Obestoupí ho pan zřejmě vrchní se servírkou a dají se do velice odborné diskuze: „No, barvu má takovou světlejší... ale – je v tom...,“ zase trochu upije a čuchne ke sklence: „...něco v tom cítím... Taková ovocná chuť.“ Během toho servírka čte letáček: „No, ano, v chuti lze najít ovocné tóny.“
Brzy se pan zřejmě vrchní rovněž přesouvá k nám a spustíme také hezkou diskuzi o našich sklenicích. Shodujeme se na tom, že je to pivo výborné pro jarní popíjení, je jemné a hebké, ženám by mohlo velice chutnat, „i pěna se dá ukousnout“. A tak mám pocit, že v tomto podniku nechodí kobyla bosa. Ba je zde obuta v teplých kožených botkách.
Když dopíjím, povšimnu si, že slečna servírka odnáší od vedlejšího stolku šáleček s povědomým logem... Páni! Koukám do nápojového lístku. A skutečně. Vaří zde Frolíkovu kávu. Kávu, na kterou jsem již od některých slyšel kritiku, ale kávu, na kterou mám já hezké vzpomínky. A zejména pak hezké vzpomínky na samotného pana Frolíka. Když jsem byl na jeho výborné přednášce, okouzlil mne svojí prvorepublikovou dobrodruhovostí. Hned si také objednávám kalíšek tmavě hnědé energizující tekutiny. A skutečně, Frolík...
Prostor Kobyly je pro mne zvláštní. Působí na mne nesmírně studeným dojmem. Snad je to takovou přílišnou otevřeností, zvláštní velikostí a možná i výbavou nábytkovou. Ale na pivo a kávu se sem musím zase brzy zastavit. To ten prostor prostě rozzáří jarním sluncem a člověk tak den o něco lépe užije.
Obrázek není vlastní, tentokrát vypůjčený z: http://www.kobyla-hk.cz/ děkuji za pochopení.
Comments