To se jen tak posadíte, takhle, natáhnete nohy, ták, a koukáte se do sluníčka. Jo, takto!?
Procházel jsem, to se ví, zase mne jednou napadlo, koupím si amulet, to bude řešení všech problémů. Tzv. kotvítko, jak říkali myslím ti, kteří chtěli skoncovat s prokrastinací, amulet, který mi přinese radost a bude mi bimbat na krku a já budu nesmírně zajímavý. A také bych si při příležitosti té mohl koupit, co já vím, třeba vonné tyčky, abych tomu doma dal správnou atmošku. A tak jsem procházel kolem sochy tatíčka Masaryka a už se pomalu přibližoval k tomu důležitému místu.
Ano, šopík s indickými krásami. Vůbec taková zahrada esoterie v rušnosti prostoru. Zastavení dětského rošťátství nad kusem vábivého dortu. Ulpění smítka zlatého prachu pod rukama zlatníkovýma. Indický šopík. Vejít dovnitř. Nasát tu božsky zvláštní vůni, tu, pro kterou miluji křesťanské kostely. (Ach, jaká je to krása, když se rozpálí kadidlo, ale pořádně.) A potom se dívat. Dívat a dívat se. Dokud člověk ze vší té podivné a vzdálené věci neoslepne blahem. Všechny ty – vystavené batikované a jemné lněné košile a kalhoty. Meditační polštářky, na ty si vůbec již dlouho brousím zub. Bazarové věci z čajovnického nádobí. Drahé kameny, které pročišťují mysl, zbavují stresu, uzdravují a vůbec dělají spoustu zvláštností. Pročež je třeba někteří nosí na rukou nebo na hrudi v podobě kulovitých koláčků, á, ano, i ty jsou zde ke koupi. Potom všechny ty rozvoněné krabičky v aromatických prášcích namočených tyčinek. Postupně berete jednu za druhou a nadechujete zhluboka. „Chcete nějaké vonné tyčinky?“ „Neee, já jen… zkouším.“ „No jistě, jen zkoušejte.“ Barevné také lapače snů, indiánské amulety pro dobré spaní. Také mi doma dva visí. A spousta figurek, hudební nástroje, takové drobné do rukou, brnkací a řachtací, k meditaci, uvolnění, a misky tibetské a bubínky. No a v neposlední řadě také spousta těch drobných, často roztodivných amuletů. Draci, kameny, klokočí, křížky, mince a tak vůbec.
„Sháním prosím – labyrint...“
Ale dnes nic takového nebude. Jdu kolem a paní majitelka, která vždy umí poradit, sedí před obchodem a sluní si nohy. Pozoruje kolemjdoucí a také, především, svůj krámek. Sedí a pečlivě hlídá. Okolo krámku je železné lešení, plachta, v obchodě vše přikryto pečlivě a mění se okna. Předělávají se výlohy a dveře. Tak koukám na paní prodavačku, jak jen sedí, sluní si nohy, usmívá se a pozoruje dělníky při práci a také svůj obchod. Ostrůvek klidu v rušnosti velkoměsta.
תגובות