Hlína

"Jejda! No, trochu sis to pokazil... To nevadí!"

"Co myslíš?"

"Když z toho nového balíku hlíny uřízneš strunou kus, uchopíš jej a takovýmto pohybem začneš hlínu zpracovávat do tzv. buvolí hlavy. Tím se Ti ta hlína takto hezky seskládá. Vytvoří Ti nějakou strukturu. Začne si pamatovat svůj tvar. No a když ji máš takto připravenou, tak si vezmeš jen kus opatrně strunou a narazíš. Aby sis tu paměť a strukturu vevnitř nenarušil. Musíš materii naslouchat. Takhle jsi to už xkrát převrátil. Už tam asi ani žádná struktura vevnitř není. To nic, zas příště."

Sedím za hrnčířským kruhem a mezi rukama mi poskakuje homole tvárné hlíny. Snažím se ji centrovat, neboť bez toho nelze jít dál. Bouchá mi do rukou a div mne nestrhne z kruhu. Klepe sebou, šije z místa na místo. Ne a ne poslechnout.

"Zavři třeba oči, vidí málo, důležitější je cítit materiál mezi rukama. Naučit se nějaké intuici."

Tak se snažím a najednou skutečně cítím, že homolka hlíny mi mezi dlaněmi jen volně plachtí, otírá se jen rovnoměrně o ruce, tedy je právě přesně ve středu kruhu, a já mohu opatrně pokračovat dál.