aneb příhoda z jednoho zimního úterka
Při úterním poledni praská menší místnost pražské čajovny matky „při vstupu doleva“, dalo by se říci, ve švech. V druhé hlavní místnosti probíhá beseda o čajové expedici z japonského Kjóta, do jedné hodiny odpolední je tedy dočasně uzavřena, a hosté tak musí usedat pouze v prvním a kapacitně omezenějším prostoru.
Do spoře osvětlené místnosti přichází pán se sportovním batohem, chvíli bloudí a pak usedá naproti mně (naproti mně, tedy spíše nám, mně v případě, že se zády opřu o holou zeď, v ten moment se naše oči lehce střetnou a naše postavy tak spočívají přímo naproti sobě). Před samotným usednutím si ještě odloží batoh i bundu. Usedá a čeká. A čeká. Větří rozhovory, které musí vnímat všude kolem sebe, útržky slov nebo i celých vět mu létají nad hlavou jako pár dovádivých vlaštovek. Po notné chvíli k němu přichází čajová obsluha, osamocenému muži nabídne čajový lupen. Pán drží čajovou nabídku pevně v rukou, v klidu sedí a čeká dál.
O chvíli později přichází druhý muž s batohem, letmo se pozdraví, spíše jako staří známí, kteří se v daný čas vídají na obvyklém místě, než jako lidé, kteří se vidí po dlouhé době, a i druhý muž usedá u stolu. Oba sedí nehnutě, tiše a možná ještě tišeji. První pán stále drží čajový lupen, přivírá oči a naklání se jemně k pravému boku. Druhý pán sedí kolmo ke stolu s očima doširoka otevřenýma a hledí do země. Čas plyne. Po chvíli společného sezení se beze slov balí a zvolna odcházejí.
Comments