Dlouhé mosty Benešovy třídy vstřebávají naše kroky. Po betonové podlaze se prohánějí ptáci a naše tváře se odrážejí v širokých kalužích, které se dělají na každém druhém kroku. No jo, vždyť jenom protékají střechy. Jistě, oprava je samozřejmě již na spadnutí. „Lidé, kteří na sídlišti žijí, jsou však hodně skeptičtí. ‚Bylo to slíbené, nevím, kam se poděly peníze, protože už to mělo být dávno hotové,‘ říká o slibovaném pokračování rekonstrukce Radomír Čáp, který na Benešově třídě žije od roku 1984, kdy se do nových bytů stěhovali první lidé.“[1] A proto se dnes můžeme procházet po takových zchátralých a smutných prostorách, jaké nám tato veletřída nabízí. Rozbité fontány, které musely v minulosti tryskat čirou vodu. Rozmlácené obklady, zašlé výlohy, nepěkně vyhlížející střecha, která by měla třídu krýt před deštěm, ale jak jsme již řekli, kaluže se dělají na každém druhém kroku. Jít tu v noci, možná zážitek jako z apokalyptického snímku. Strašná velká kulisa nočního theátru. Ticho, jenom občas mňoukající kočky a dech větru. Skutečně klidná část města. Ale přeci jen – pozitivní ostrůvek deviace – malé oživení tato třída dostala.
Přes všechny ty podchody, nadchody a mostevní přechody můžeme nakonec dojít až k sešupu na konci celé Benešovy třídy. Je to svažující se betonová rovina, která dále pokračuje doleva k Palachovým kolejím a doprava do velice skvostného podchodu, který jsme snad někde s kamarádem označili za podchod „u zpívajících koček“: Někde tady se pořádají ony tajné městské sněmy kočičí mafie. V těchto místech, v prostranství kulatého podchodu, se rozděluje činnost těch nejostřílenějších kocourů a čičin, kteří pak vybaveni novou energií vyrážejí do proudu města, aby ukořistili myš, misku mléka nebo –… ano, stali se domácími mazlíčky dětí. „Podívej se na ni, chudinka opuštěná.“ „Mamí, vezmeme si ji domů!“ vypískne malá slečna. A velké dětské oči. Hm! Až Vám potom taková číča vybere peněženku a koupí si za ní v krámku s ruskými specialitami na konci Dukelské několik plechovek šprotů,… tak víte, kde najdete pozůstatky a také počátky této činnosti. Ale to jsme utekli, zpátky nad podchod, nad sešup do tohoto kočičího podsvětí.
Přicházíte po betonové (Není toho betonu už nějak moc? A jo, Benešovka je celá z betonu. Svatý beton... Chudáci ti, kteří to budou rekonstruovat.) cestě k světélkujícímu nápisu, který je jako maják na rozbouřeném moři uprostřed bermudského trojúhelníku a na něm nápis „BAZAR“. Ano, přátelé, čtete dobře. Bazar. Benešovka ožila díky starému. Nějakého úžasného blázna napadlo, že s věcmi nejlepšími, předměty nejpřeplněnější a s obsluhou nejmilejší bazar umístí právě do tohoto prokletého urbánního zbytku. (Pomiňme, že tomu třeba nedával žádnou naději.) Ale modleme se za to, aby zde tento ostrov fantazie zůstal co nejdéle. Jediný důvod, proč na tuto třídu občas zavítat, když jinak nemusíte. Tenhle bazar za to prostě stojí!
„Buďte zdráva,“ volá mladý muž již od dveří s rozzářeným úsměvem. „Prosím Vás, zrcadlo...“ Přejde přes několik vystavených artefaktů. „… Nějaké zrcadlo byste neměla?“
„Jo, zrcadla tady byla, ovšem! Podívejte se tamhle dozadu.“
...
„Jé... To ne, to je moc drahé a takové moc zdobné. To není vůbec hezké.“
„Hm, ale bylo tady ještě jedno...“
„Ano, kde?“
„No, zkuste se projít tou – ano – tou řadou.“
„Ukažte...“ Mladík projde kolem stovky skleniček, hrnců, hrnečků, porcelánových talířů a mističek. Okolo starých reprobeden, sekačky na trávu, stoliček a stolečků a najednou to vidí... „Ale proboha, no to je...“ Hledí na sebe do naprosto jednoduché dřevěné placky, která odráží jeho tvář a strop. „No, to je úchvatné. To je přesně ono!“
„Tak to jsem ráda.“ Pomalu přichází k ní.
„A kolik za něj chcete? Aha – cože – jenom tak málo? Teda!“
„Ukažte, já Vám to zabalím.“
„Jo, tak jo, tak děkuju! ... Mh! Jejda a todle – no ne, to je nádherné a kolik... no teda!“ Bere do ruky dřevěnou malinkatou podobiznu panenky Marie modlící se. „Todle prosím k tomu!“ „No to je krása.“
A takhle to chodí. Občas zde seženete skutečně mystická díla. Něco, co vás až do hloubi srdce zasáhne. Tak, jak o tom psal například Breton. Víte, když procházel po bleším trhu a pak o jediném předmětu napsal snad tři čtvrtě knihy. (Autor článku nepopírá, že je toto možné jistě v každém bazaru, ale zde to prožívá nejraději.)
autorova poznámka na závěr:
Nutno čekati na Benešovce na velkou hmotnou rekonstrukci,
co když stačí trochu pozměnit obsah?
________
[1] RAMBOUSKOVÁ, Michaela 2018. Kdysi pýcha socialismu, dnes reznoucí sídliště, které padá tisícům obyvatel na hlavu [online]. Seznam Zprávy. [cit. 3.6.2018]. Dostupné z: Kdysi pýcha socialismu, dnes reznoucí sídliště, které padá tisícům obyvatel na hlavu
コメント