aneb poezie co vytejká sama ve stavech
...
nojo… dlouhé proluky ulic…
řádky umazané čokoládou
a pogrcané pivem
jak úzko, úzko
Vé mluví o Jé
„Ta když se dostane ke slovu…“
nezastavíš ji! Jistě – vím
UNSTOPABLE DŽÍ…
ne, že bych ji nesnášel, ale ono
koho vlastně nakonec snáším?
a snáším sebe…? zas jednou ve mně
ve mně zebe a zebe… jak je mi těžko
z tebe ze sebe… zbožňuji, nenávidím
být mezi lidmi, schovat se a nikdy nevylézt
vířit davem, rozplynout se do stěn sídla
plně BÝT… i naprosto NEBÝT
zmizet, ztrouchnivět, zplihnout
bolest srdce víří kolem ožralých pavučin
nepij, ale pije… jakoby pro kouska poezie
a Ty jim to věříš? Ty jim to všem věříš?
bolest visí na stěnách, růžová je barva podhoubí
pere se v Tobě tlak parního kotle
divoké ryky smradlavých vepřů,
tak čistotných, tak skvělých
skálopevně přesvědčeni, nemožno
jistota roztříštěná v prach
pletení jehlicema, nekonečné kousky duše,
rozehnané jako houfy králiků při honu
STŘELA, Fun, STŘELA, běh, STŘELA, pad
střeva, co se střebaa do země - je krev
vykřičet bolesti do komínů
řvát na lesy a řvát na vlaky
zapnout se do černého futrálu
a spát… nekonečně… spát…
PŘESMYKY, CAVYKY
NESTÁLOST…
SEM TAM
JAKO KYVADLO HODIN
SEM TAM
JAKO KŘÍDLA KMIT
SEM TAM
JAKO STAREC CO CHODÍ
SEM TAM SEM
SEM OBRAZEM SEM
SEM MOTÝLEM SEM
SEM SENEM SNEM SEM
SEM SEMENEM SEM SEM
SEM SMESMEREM
…
prostě megadivný vodpůledne,
SPÁT 00.01
コメント