Když jsem se ráno probudil a otevřel okno, začal skrze mezeru pronikat chladnější vzduch než ve dnech předchozích. Odkryl jsem tedy roletu a zjistil, že ulice přes noc dostala zářivě mrazivý nátěr. Napadl sníh. Ano, teď v březnu, kdy už hlásili jaro s květem a tak..., napadl sníh. Normálně bývám ze sněhu nadšen. Z toho, jak rozzáří krajinu, tím, jak odráží nebeskou báň. Ale dnes?
Balím si rychle věci do školy a letím po schodech, zahrabán v čepici a rukavicích a těžké bundě a šále, abych už už byl ve škole a nezameškal. Plachtím ulicí a od podrážek bot se do všech stran rozstřikují těžké vodnaté cákance pomalu již roztávajícího sněhu. Zima nakonec není až tak zlá. Když procházím okolo řeky po nábřeží, najednou si ho povšimnu. Musím se zastavit a stát chvíli v němém úžasu. Nahoru, dolů, nahoru, dolů, hop sem, hop zpátky, hop do strany a zase pootočení, přeskok, výskok, podupávání, poplácávání, nahoru a dolů, kmitat tam a zase zpátky, oddechovat... svaly se napínají. Protahují se jako struny.
Kousek od cesty je totiž park, ve kterém nedávno zřídili hřiště na posilování. Je to teď takový trend ve větších městech a v rekreačních areálech. Aby se podpořil zdravý duch a zdravé tělo. A na tomto hřišti jsem viděl mladého muže, asi okolo třiceti let, oblečen jak se na jaro sluší, v lehkých sportovních kalhotách a jednoduchém termotriku, na hlavě šátek, vlasy mokré – od padajícího sněhu. Na tom hřišti, zapadaném těžkou návějí, mokvající pod náporem přicházejícího nového dne, tento muž cvičil. A zde se hodí říci: Jako by se nechumelilo!
Σχόλια