Odněkud jedu, snad z HK. Jdu pěšky, zřejmě z Bez... Rodiče mě mají čekat někde nějak. Mám vzít v NS hlínu do kbelíků. Najednou se vedle mě objevuje mužská postava. Myslím si, že je to Dišek. Povídá něco o mých kbelících hlíny. Pomáhá mi je myslím nabírat. Chci jít, mám v každé ruce jeden kbelík hlíny. Jsou překvapivě lehké. A díváme se chvíli po sobě. Ptám se, je mi blbé takhle hned odejít, tak, jak se máš? Není to Dišek, ale Máca. V tu chvíli mám vzpomínku, že mi taťka říkal, že zemřela jeho babička. (Ve skutečnosti mi nic takového neříkal, snad v nějakém předchozím snu?). Jirka říká, pěkně na hovno. Já již zvědomělý, pouštím kýble s hlínou a jdu k němu. Hrozně se leká. Tak dětinsky, jak kdybych mu chtěl nějak ublížit. Nakonec ho stejně mohu obejmout a popřát mu upřímnou soustrast, načež mu chci vyprávět o našem pohřbu s babičkou, který vlastně nebyl. A o naší rodině, že je vůči emocím tvrdá?, a že se mi to moc nelíbí, a ať se nebojí projevit city a on přede mnou utíká, skutečně komicky utíká kamsi do daleka. A já jdu shánět kýbl. Někde jsem ho odhodil. Změnilo se počasí. Najednou je deštivo, všude je tak vesnicky pobláceno, je to nepříjemné, smekají se v tom boty. Všude chodí spousta lidí a jezdí množství cyklistů, kteří mi znemožňují pátrání po kýblu s hlínou. Najednou vidím rodiče, mamku s taťkou. Taťka veze trakač a mamka jde vedle něj. Zrovna beru do ruky jeden kýbl a volám na ně, jé, ahoj, mami. Mamka mne poznává a také zdraví. A pak se tam taťka klátí na zem nad kýblem a sklánějí se nad ním cizí lidé. A mamka mi vyčítá, proč že to nechávám na taťku nebo, co, že se nad tím kýblem celý klátí. A pod ním je veliká černá propast.
Vousek
コメント