S těžkým břichem se valíme domů. Těžkým přejídáním? Kdepak. Těžkou nechutí a žlučí. Před dvěma dny začaly velikonoční svátky. Místo toho, abychom se věnovali nějakému půstu a náboženskému rozjímání, činíme si nároky na slavnostní oběd. Tak to máme mít, že?
Navštívili jsme Restauraci Na Soutoku. Již nějaký čas kolem ní občas procházím. Je to krásné místo u řeky, pěkně zařízené. Na stěně visí kolo a sezení je vyvedeno ve dřevě. Mohl by to být zkrátka prostor naprosto vynikající pro příležitostná posezení. Bohužel však peníze, kvalita, zážitek jsou zde v notném rozporu. Vše začíná u obsluhy. Já to až tak nepozoruji, ale druzí konstatují, že je slečna barmanka strašně špatně nalíčená a že její líčení odpovídá spíše nějaké lehké děvčici než servírce. Ono, vystupování – není o moc lepší – toho si zase všímám já.
Byli jsme v této hospůdce po druhé a již po druhé jsme se dostali k tomu, že mají jenom nějaké speciální denní menu, a tudíž nedělají nic z toho, co mají v běžném menu (budiž, jsou Velikonoce). To ovšem znamená, že opět neochutnáme to, na co jsme se sem těšili podle jejich jídelníčku, vyvěšeného na webových stránkách.
„No dobrá, tak si dáme smažák a – oho, Vy máte alpský knedlík?! Tak alpský knedlík, prosím. Alpský knedlík, to je taková dobrota! To jsem si dával na gymnáziu ve školní jídelně. Je to jako velký blboun, je to narvané povidly a zalité horkou slaďoučkou vanilkovou omáčkou, která připomíná puding, ale není to puding…“
Tak se začínám pomalu těšit a odpouštím všechny přestupky, které byly doposud napáchány. Je mi také přinesena káva. Ta mne vždycky potěší a uklidní. Sedíme a svátečně rozjímáme. Brzy donáší oběd. A teď to začne. Esteticky to nevypadá nijak senzačně a chuťově – počkejte – „eeee…“ Žádný chuťový zážitek! Tento alpský knedlík, dá-li se to tak vůbec nazývati, naprosto neodpovídá tomu, co jsem kdysi jedl ve školní jídelně. Je upatlaný, snad dokonce nějak nedovařený. Povidla v něm téměř nejsou. A omáčka? Naprosto laciný a ještě navíc špatně připravený řídký puding. Smažený sýr sice není zlý, ale rozhodně neodpovídá jídlu, za které byste chtěli dát asi 130 korun.
Co se nám však ještě v životě nestalo, abychom v jídle všichni něco nalezli. Okolo mého knedlíku se už od počátku točil jako had dlouhý vlas (servírka ho musela vidět…) a přísedící objevila pod pečenými brambory chlup. Tak já nevím…
S těžkým břichem se tedy valíme domů, znechuceni a lehčí o 300 korun. Kdybychom si zašli raději na Březhrad do „obyčejného bufetu“ Bilbo Šmak, užili bychom si to více, dobře se najedli a měli také skvělý pocit v chuťových pohárcích. Velikonoční večer jsme pak strávili na pohotovosti, neboť mne celý den bolelo břicho, zdali za to mohla restaurace, nebo mé snídání, to už lze těžko říct… Dostal jsem injekci a šel se domů vyspat.
Restauraci Na Soutoku vám vřele nedoporučuji. A nebo jí dejte šanci a ozvěte se, jestli jste měli lepší zkušenost.
Comments