Před vstupem do věže

„Takže mám?“ upírá Jonáš trochu nervózní pohled na Francka,

když si předtím vyslechl Misterovu biografii, o níž on sám ani za mák

netušil. Albrechtem Mývalem vnuknutá otázka se najednou v novém světle ukazuje jako ďábelská. Francek pokyvuje hlavou:

 

„Zazvoňte, kolego.“

​

Jenže zrovna v tu chvíli, jak už si to sama realita jedlišovská podle svého láme,

se hlučně rozrážejí kovová vrata pochmurné Misterovy věže a ke kýženému zabzučení zvonku nakonec nedochází. A kdo jiný by mohl zrovna teď opouštět pozorovatelovo sídlo než další zlomyslná postavička města Jedlišova. Jedna

z těch, která je s Misterem jedna ruka. Z temna věže na strmou přístupovou cestu hbitě vkračuje

​

(Ach, bože, jen to ne, probíhá Kolínskému poslední impuls mozkem.)

​

mladá Ernestýna Šmicmaulerová, jedlišovská enfant terrible, anarchistka jako nikdo jiný zběhlá ve věcech toho nejradikálnějšího feminismu, ženských práv

a Female Question. Za ní proudí její komando: pluk svalnatých bisexuálek, jež jako by vypadly z kreseb Roberta Crumba. (A ony z něj opravdu vypadly.) Jelikož je Francek Střemhlavý již několik let šťastně „zpartnerován“ (a o jeho přítelkyni si, milé děti, také povíme někdy jindy), neviditelný oblak feromonů, vynořivší se z ženských těl, na něj už nemá tak dalekosáhlý vliv.

 

„Ahoj, Erni,“ pozdraví trochu familiérně Ernestýnu; hubenou dívku

s antracitovými vlasy, zahalenými ovšem krvavě rudým mušketýrským širákem, přes ramena plášť s šachovnicovým vzorem, pod ním bílou rozhalenou blůzu a volné zvonové džíny zakončené železem podbitými jezdeckými holínkami s ostruhami. Skutečně radost pohledět. Jenže Franc dnes neodhadl správnou míru tónu. Snad při vědomí, před čím obydlím to vlastně stojí.

 

„Nazdar, Franci,“ líbezně zavrkají plně namalované rty, načež ho Ernestýna jedinou pádnou ranou pěstí udeří do obličeje, až se Střemhlavý sesune ke stěně věže. Mladík ani nestačí vykřiknout. Chvíli se zmateně rozhlíží. Pak okamžitě vytahuje kapesník a snaží se zastavit krev tekoucí z nosu.

 

Jinak je to ale s Jonášem Kolínským. Ten o lásku málokdy zavadil, a tak teď pouze přihlouple čumí na sexuální příliv visící ve vzduchu. A snad nejvíce má oči jen pro Ernestýnu. Bulvy prázdně vytřeštěné, potažené mázdrou, z úst mu pomalu kane lepkavá slina, táhne se, trhá a nakonec mizí někde na chodníku. Feministky si zatím protahují lýtkové svaly, čímž u Kolínského vyvolávají ještě větší poryv vzrušení.

 

Snad není na škodu poznamenat, že tatínek nynější vůdkyně emancipovaných žen, pan Šmicmauler, byl věhlasný jedlišovský alchymista.

Proslul totiž jako experimentátor v oblasti genetického a eugenického vývoje. Sám bez manželky, pokoušel se uměle oplodnit (inseminační sady si obstarával od Matouše Hnátka, nicméně o něm také jindy) vlastním spermatem rozličné domácí spotřebiče. Po neúspěšných pokusech s ledničkou, mixérem

a mikrovlnnou troubou narazil na jistý drobně pozitivní vývoj u vysavačů.

A teprve se sekačkou na trávu oslavil úspěch.

 

Po roce čekání, kdy Šmicmauler každý den starostlivě obhlížel vývoj plodu,

se v koši na posečenou trávu jednoho parného dne objevila malá holčička.

Dal jí jméno Ernestýna a dost naivně se domníval, že se stane učitelkou nebo bankovní úřednicí. Absolutně nebral v potaz, že dceru genetická výbava nakonec předurčí k povolání na hony vzdálenému od jeho vysněných představ. Po pěti letech zmizel neznámo kam a holčička skončila v pěstounské péči dvou přívětivých staříků. V den dívčiných dvacátých narozenin se ztratili kdoví kam také oni.

 

A hledíme-li na nastalou situaci, uvažme, že od alchymistova pohřešení uběhlo dobrých osmnáct let. Vyhublá mladá žena nyní stojí za zády feromony paralyzovaného slintajícího Jonáše a lascivně mu šeptá do ucha:

​

„Chtěl bys vidět moji prcinku, chlapečku?“

​

Je zjevné, že si hraje. Ženské komando má sice pohov, ale i tak dává pozor jako při vojenském cvičení.

 

„Uhm,“ omámeně chrochtne Jonáš.

​

Jak to slyší Francek, hbitě se vymršťuje na nohy, zkrvavenou tvář staženou děsem, a připotácí se k Ernestýně:

​

„Jdeme jen za Misterem! Vůbec vám nechceme křížit cestu.“

​

Šmicmaulerová ho ale snad ani neposlouchá. Udělá dokonalé salto vzad, přičemž během letu ještě stačí v milisekundě svůj širák odhodit v dáli a stáhnout si skutečně nevysvětlitelným způsobem kalhoty k božským kotníkům. Ladně jako kočka dopadne na obě dvě, s rozcuchaným havraním mikádem, od pasu dolů obnažená, přímo před Kolínského a vytrčí na něj pánev, co to jde.

 

Ctěným čtenářkám a čtenářům ve věci ochrany jejich duševního zdraví necháváme skryto, co vlastně Jonáš Kolínský spatřil. Jisto jen je, že se ozve zamlaskání, zacvakání desítek ostrých tesáků a nakonec zvířecí řev takové síly, který by mohl vydat snad jen lev, velký král pouště.

Jonáš pronikavě křičí uši rvoucím falzetem, v tu ránu se probírá a snaží se utéct

k železným vratům vedoucím do Misterovy věže. Kastrační komplex zapracuje. Kolínský, nehledě na to, že je díky úderné jednotce vstup do věže dávno otevřený, vrhá se k červenému zvonku a jako blázen šílený strachem ho mačká.

Mačká! Zvoní! Zvoní! Zvoní!

Ženy se zplna hrdla smějí. Ernestýna Šmicmaulerová, velká královna jedlišovských planin, nenasytná vagina dentata, se potměšile ušklíbá. Natahuje si rozpárané džíny, sbírá ze země klobouk a velí komandu „Pochodem vchod!“

 

Oddíl se dává do pohybu. Na rozloučenou, jak pomalu mizí po cestě dolů v hloučku svých bisexuálek, se ještě vůdkyně otočí a zvedne ke zhrouceným mladíkům pravici:

 

„Čau, mládenci!“

 

Jonáš a Francek, každý po svém, namáhavě oddechují a snaží se v mysli zaplašit nepříjemnou událost, jíž právě byli svědky. A co svědky – dokonce přímými účastníky. Kolínský se s ruměncem na tváři propadá hanbou ještě více než dosud, před očima se mu stále zjevuje hrůzný obraz z klína mladé Šmicmaulerové; Střemhlavý si otírá z tváře poslední zbytky krve, v ruce žmoulá zarudlý kapesník.

A do toho všeho se v přítmí rozraženého chřtánu věže zjevuje stín. Temnější kousek tmy, který tam ještě před pár vteřinami nebyl. Něco se zaleskne v jeho rukou.

Něco kovového a podlouhlého.

 

„No to jsou věci,“ ozve se z hlubiny stařecký hlas, ještě navíc zvýrazněný ironickým tónem. „Můj pán vás viděl přicházet, viděl tu směšnou scénku, co jste tady s dámami předvedli. Přitom se uctivě vyslovil, že po silných ženách nutně musí přijít slabí muži. Takový je koloběh. Avšak dává se ptát, co tady vůbec pohledáváte. Mám vás k němu dovést? Nu? Píšu si…“