Ve věži
„Tak to zas nevyšlo, co? Zase jste si nevrz!“ říká Francek a točí se na Kolínského, když stoupají po schodech tmavé věže vzhůru.
„A tak… Vědí…“ namáhavě odpovídá Kolínský, „no jistě, s touto byste asi ani nechtěl, se ví…“
Trochu trapný rozhovor přeruší služebníkovo zakašlání:
„Jsme zde, ehm, pánové, slabí muži… kluci… děťátka…!“
Právě všichni stojí snad v nejtmavším místě celého výstupu a ve velice matném osvětlení rozpoznají obrys dveří, snad se za nimi svítí. Služebník se jim ukloní, skočí do dívčí minisukně, nasadí si na hlavu masku psa, klekne na čtyři a se štěkotem kamsi uteče druhou tmavou chodbou. Francek, který se s Misterem přeci jen docela dobře zná, nervózně a velmi zženštile zaklepe na dřevěnou desku dveří.
„Alamant, Har Pisk, ca? Ta klaparan?“ ozve se zpoza dveří přísný mužský hlas, pod jehož náporem se Kolínskému trochu podlomí kolena a výraz jeho tváře prozradí, že uvažuje o rychlém ústupu. Francek se na něj podívá, dodá mu úsměvem odvahy a opravdu rázně zabuší na dveře.
„Safr, nan damaliri, havada! Kam an!“
Střemhlavý a Kolínský pomalu, ale jistě že jistě, vstupují do Misterovy věže.
Ta je osvětlena přísnými zářivkami. Tudíž prostor Misterovy síně jednoznačně příchozího z temné chodby oslní. Bílé světlo se oběma návštěvníkům zařezává bolestivě do očí. Ale už se pomalu rozkoukávají.
Knihy, všude samé knihy, spousta knih, tuny knih, vlny knih, chuchvalce knih, hromady knih… A snad nic jiného… A snad támhle, no ano, malé kanapátko. Vidíš ho, čtenáři? Tam, mezi tou spoustou knih, je malé kanapátko. Prostorem je cítit terpentýn z balkonové neustále hořící lampy. A z koutka místnosti se ozývá syčení vařící se vody v samovaru, který však nikde není vidět.
Uprostřed těch mnoha kopců knih se zjeví obrovská, vysoká postava, která se teď nebezpečně pružně přibližuje k oběma pánům. Stín Mistera stoupá a roste, zvětšuje se až do neuvěřitelných rozměrů. Kolínský sahá dotyčnému tak po pás a Střemhlavý možná po prsa. Ano, Mister je opravdu ohromný, skoro jako malý obr. Snad i tím si zjednává onu autoritu, o které jsme hovořili výše. Vše doplňuje potem čpící tmavě zelená uniforma a hromový hlas, který by snad mohl patřit i nějakému zlému bohu.
„Main Pisk! Ca chcaj, Střam? Nan vidata langaa.“
„Kal chcal smatrjat Mastara!“ staví se Francek okamžitě do pozoru
a salutuje. Levicí hbitě zvrátí Kolínského ruku do podobné pozice,
dá si pohov, chytne kolegu kolem zad a stlačí oba do hluboké poklony.
„Tak smatrjat Mastara zachcal Kal,“ zahřmí Mister, přičemž si netrpělivě pohladí jezdecký bič zastrčený do holínky.
„Na da! Tak Kal a Střam vidat Mastara!“
Teprve teď si oba kolegové všímají, že obrovský muž drží v jedné ruce kroužkový zápisník s plnicím perem. A nyní do něj v jedovatém světle zářivky pečlivě zapisuje událost, že jej Francek a Jonáš navštívili. Přitom si hněvivě bručí.
Jak se ale Jonáš rovná ze servilní úklony, zakloní hlavu a chvíli si Mistera prohlíží. Obrovy na ježka ostříhané vlasy, strniště… a hlavně tvář je mu něčím povědomá.
No a také ten hlas.
Armádní křik, který tak neslavně provázel jeho dětství. Řev, kvůli němuž kdysi na jeden týden kompletně ztratil sluch. Však proto se také tak vystrašil, když poznal zpoza dveří hlas, jejž by si nespletl s žádným jiným na světě. Snad kdyby nemluvil starým jadlasem, bylo by vše o mnoho jasnější. Kolínský shledává, že se nachází ve zvláštní situaci, že neznámou vyšší silou vnuknutá myšlenka mu nakonec přeci jen bude k dobru. A trochu v něm, ctěné čtenářky a ctění čtenáři, bouchnou po těch letech saze. Mister je stejně už napájen poslušností od jeho kamaráda Střemhlavého, takže proč by nemohl trošku zariskovat?
Velikán sklapne zápisník, zacvakne tužku, protáhne si svaly a nevrle ze své výšky shlíží na malé lidské červy.
„Taž ca?“
„Tati?“ nesměle s tónem překvapení to zkouší Kolínský.
Mister se na toho vyhublého hošíčka zaškaredí, chvíli naprázdno hmatá po biči, ťuká prsty po maskáčích, ale pak se sebere a odejde na balkon. Do tmy ozářené jedinou páchnoucí lampou.
„Nejsem ničí otec, blbče!“ vztekle roztáhne dalekohled a jme se pozorovat večerní Jedlišov.
Pro Jonáše je ale už výhra jen to, že Mister přešel z jadlasu do češtiny, jíž přeci jen rozumí jako příslušník mladší generace více.
„Zbláznil ses?“ zatyká Francek Jonášovi. „Promiň, teď se neuraž, ale před Misterem by ses měl chovat trochu vědomě. A co to vůbec mělo znamenat s tím tátou?“
Jonáš ale neposlouchá a se sebevražedným odhodláním si stoupá na balkon vedle starého obra.
„Takže to ty jsi Mister?“
Oslovený složí dalekohled a začne si znovu zapisovat. Vytáhne tikající stopky. Zkontroluje, změří, zavře a pokračuje v záznamu. Mlčí a ticho přerušuje jen pouhé škrábání pera po papíře. V temnotě kolem věže nezpívá ani ptáček.
„Amlavam Kala, Mastar. Kal hlapak,“ přichází Francek na balkon a staví
se do svitu lampy za Misterova záda.
Škrábání je o něco výhružnější a energetičtější. Najednou se Jonášovi zdá, že Mister není tak docela pánem situace, jako tomu bylo dosud.
„A šmíruješ při tom všem taky mamku a sestry?“ nedá se odbýt Jonáš.
Plesk.
Ruka jako lopata mu vytne takový pohlavek, že se mladíkovi zajiskří před očima. A to je zřejmé, že obr nevložil do políčku svou plnou sílu. To už by možná svého syna dekapitoval. Střemhlavý užasle hledí na oba dva:
„Já to myslím dobře, Jonáši. Třeba se pokloň, já nevím. Ještě to můžeš zachránit.“
„Poklonit se mu? Chm. Vždyť je to akorát chudák, co špehuje a mlátí všechny kolem sebe. Francku, vezměte prosím v potaz, že já žil s Misterem pod jednou střechou celých dvacet let. Po takové době prostě už nemáte potřebu se někomu takovému klanět.“
Nad Kolínského hlavou v jedlišovské balkonové tmě na vteřinu cosi zabliká. Vypadá to trochu jako neonová červenozlatá kašpárkovská čepička s rolničkami. Někde v dáli zazní dětsky zlomyslný smích. Světýlka ale hned zase mizí, chechtot utichá. Pak se ozývá kovové cvaknutí, to jak puká železná obruč na Misterově pravé noze. A jako kdyby se měla potvrdit vyřčená slova o bití, muž pomalu a se zvráceným požitkem vytahuje z holínky dlouhý černý bič, ďábelskou rákosku dob dávných, otáčí trup k miniaturní dvojici a zlověstně se napřahuje. Stejně tak to ale vypadá, že se jeho tělo pomalu zmenšuje.
„Tvoje matka je kráva, která nic nechápe, blbče,“ ledově odsekává Mister „Myslel jsem to s vámi dobře, a čím jste se mi odvděčili? Vydělával jsem za vás peníze, a kdo to všechno hned utrácel?“
Mister už je stejně velký jako Francek.
„Kdo se o vás celou dobu staral? No pověz, kdo? A k čemu všemu to bylo? Vždycky jsem něco udělal, ale podle tvojí matky to bylo špatně. Vždycky byla chyba na mojí straně. Do prdele práce! Vždyť mě ta svině každý den nepřetržitě kastrovala!“
Mister už je stejně velký jako Jonáš.
„Takže proto si sem zveš Šmicmaulerovou?“
„Ano, ano!“ křičí voják a zběsile gestikuluje s bičem v jedné a blokem v druhé ruce. „Pořád lepší společnost než ta, co jsem měl doma! A ty nejseš jinej! Pořád jsi s nima byl jedna prdel, hajzle!“
Malý Mister se teď konečně rozhoduje přetáhnout oba dva bičem, ale ten jen naprázdno sviští ve vzduchu. Jonášovi a Franckovi nedělá problém trpaslíkovi uhýbat.
„Jéžiš, tati! Takže jenom kvůli tomu všemu ses tady zavřel před světem
a jediné, co děláš je, že se obklopuješ štosy vlastních údajů a poznámek?
Které ti absolutně, ale absolutně k ničemu nejsou? Jenom kvůli tomu,
že nejsi schopen domluvit se s mamkou?“
„Ano! Ano! Je to kráva prvního stupně!“ řve nepříčetně Mister a khaki uniforma na jeho zdrobnělém těle směšně plandá.
„Promiňte, v žádném případě nechci rušit vaše rodinné spory,“ ozývá se trochu poťouchle Francek Střemhlavý, „ale myslím, že už tady nejsme sami.“
Otec se synem umlkají a očima následují směr, který jim ukazuje Franckova ruka.
Ve dveřích do Misterovy síně, se starým služebníkem (tentokrát v kočičím kostýmku) za zády, stojí mladá žena s krosnou a kolečkovým kufrem zaparkovaným po boku. Jonáš okamžitě poznává sestru a Francek svoji přítelkyni. Její chlapecká tvář je kapánek uřícená výstupem po schodišti. Chvíli si pobaveně prohlíží všechny přítomné a pak se otočí na Mistera s uctivostí
v očích i hlase:
„Nepřišla jsem pozdě, můj pane?“
A Misterův stín ve světle zářivek znovu nebezpečně roste.