Misterova věž

Pánové Mýval a Vousek, poté, co doznělo tíživě křesťanské ticho rozhněvaných adventistů osmého dne, chvíli nečinně postávali v kuchyni. Upozorněme, že to nebyla hospodská kuchyně jedlišovská, ale kuchyně obyčejného bytu. Albrecht se jednou rukou ledabyle opíral o kuchyňskou linku a jeho kolega Jáchym ještě chvíli studoval obsah ledničky. Pak ji s bouchnutím zavřel. 

Pan Mýval sáhl po balíčku z voskovaného papíru (chvíli mu připomínal podivný smotek zašpiněných respirátorů typu FFP2). Rozbalil ho. Pod světlem zářivky se objevilo několik nožiček kosteleckých párků. Zapnul ohřev pod hrncem a párky, postupně jeden po druhém, naházel do vody. Mezitím velice nápadně povzdychával a kroutil hlavou.

 

VOUSEK (napřímí se): Co Vám zase nevoní, Mývale?

​

MÝVAL (ještě si jednou povzdechne a zakroutí hlavou): Sem věděl, že to tak dopadne. Vždycky to tak dopadlo, tak sem si, já hlupák, mohl domyslet, že to tak bude i tentokrát.

​

VOUSEK: Co?!

​

MÝVAL: Vždycky, když začneme psát společně, úplně to vykolejíte do strašnýho absurdna. Hernajs! Když sem napsal, že se Kolínský a Střemhlavý usadí v restauraci, popravdě řečeno jsem očekával, že půjde o imaginativní intelektuální diskuzi… rozhovor dvou avantgardistů… 

​

VOUSEK: No a co se Vám na tom mým nápadu nelíbilo?

​

MÝVAL: Krucinál, proč máte potřebu je nechat se vždycky při první příležitosti ožrat?! Chápu, že narážíte na naše dávné noční toulky, ale Jedlišov není Králův Hradec. Já nejsem Kolínský a vy nejste Střemhlavý!

​

VOUSEK: Tak se tam tím pádem pojďte vepsat. Helejte, Mývale, to by bylo bájo, kdybysme v tom jedlišovským příběhu figurovali i my. Co Vy na to?

​

MÝVAL (smutně se pousměje): Už se děje dřív, než nás to oba napadlo.

​

VOUSEK: Hm. Už se vaří ty párky?

​

Pan Jáchym Vousek nakoukl do plechového hrnce, z něhož začínala pomalu stoupat pára vonící vařenou uzeninou. Po několika minutách začala voda bublat.

Po dalších několika minutách jeden z párků praskl. Vousek se na něj usmál.

​

VOUSEK: Není většího romantika nad párek, Mývale.

Koukněte, jak je rozervaný.

​

Pan Mýval si toho všiml, rychle vypnul ohřev, vzal utěrku a vylil kouřící hrnec do dřezu. 

​

MÝVAL (popáleně syká, proto trochu rozčileně): Jau… když už sme u toho, taky ste mohl přijít na nápaditější a konkrétnější otázku… auvajs… ‘Co z toho bude dál?’... Chm… taky byste si to mohl dovyprávět sám, co?

​

VOUSEK (hrdě vyrovnává párky na dva talíře): No proč ne? Máte pravdu, Mývale. Helejte, je to úplně jednoduchý. Ta stará ženská, co strašně sjíždí Spirituál kvintet, je vlastně ta svíčková bába a bejvalá dendroložka Jadrná,

co nechtěla vstávat z postele. Konflikt mezi křesťany a Vytrhlem na jedný straně a hostinským na straně druhý se znova zopakoval. Ať jsme postmoderní. Ať se opakujeme. Když Střemhlavej s Kolínským pochopěj, že už jim nikdo nenaleje, rozpačitě odejdou pryč. Jo!... a bez placení. No a pak když jdou po ulici a obcházej hospodu - nebo tu Vaši restauraci, jak jste chtěl -, tak nahlídnou okýnkem skoro u dlažby do sklepa. Tam sou všelijak různě poslepovaný dřevěný sudy s pivem, maj tvar kříže, a na nich je ukřižovanej Nálevka. Křesťani a anarchisti mu to prostě vosolili. Si ho snad dokážete představit, jak v tý svý špinavý zástěře, s pupkem

přes celý břicho sípá a heká a nemůže se pohnout, ne?

To je dost smíchový, ne? To je karneval!

​

MÝVAL (lžičkou zatím spravedlivě přidělil na talíře hořčici): No je, no.

Ale, pane docente. Musíme zachovávat koncept hry. Musí tam zase viset

nějaká otázka. 

​

VOUSEK (krájí chleba): Tak se ptejte!

​

MÝVAL: Já právě nemůžu. To se musej ptát naši literární hrdinové. 

​

VOUSEK (podává kolegovi dva krajíce):

No tak se zeptejte jako literární hrdina.

​

A v tu chvíli, jako blesk z čistého nebe, sjíždí do hlavy Jonáše Kolínského, belhajícího se uličkou pryč od jedlišovského náměstí, neodbytná otázka. Zahnizďuje se v mozku a nedá si pokoj, dokud ji někdo nezodpoví. Kolínský se trochu stydí. Ani ne tak z hojné míry alkoholu v krvi, ale protože se teď hodlá trochu nabourat do Franckovy intimity. Přeci jen… Ale otázka jedna otravná neustoupí, dokud…

 

“Pane kolego… heleďte… pan Tenákl mi asi před týdnem jen tak mezi řečí prozradil, že znáte Mistera jako nikdo jiný. Tak nechtěl byste ho teď,

když jsme na to patřičně posilněni, jít navštívit? 

 

 

„No, kolego, to je skvělý nápad! Ale možná byste měl vědět, že Mister je velmi… jak jen to říct, prapodivná bytost. Nesympatická postavička… Starý vysloužilý voják, všude se vláčí ve své přísné khaki uniformě. Denně se čtyřikrát holí. V jeho domě je vše obsedantně systematizované a nedejbůh, abyste cokoli dal někam jinam nebo se vlastně jen čehokoli dotkl. Dokonce ani na židlích u něj nesmíte sedět, aniž byste si dal pod zadek noviny. Je to tvor

s naprosto vyhroceně ohraničenými názory, o kterých nelze vést ani chvíli debatu. Člověk tichý, zapšklý, zaprdlý, věčně naštvaný, neskutečně povýšený.

S Misterem se nedebatuje. On ví vše. Vše. Vše. Vše. A vše nejlépe.“ 

 

Kráčeli zrovna po kamenité cestičce směřující nad Jedlišov a snášela se na ně mlha, Kolínský se otočil na Střemhlavého: 

 

„Ty, to je přesně člověk, co by mě mohl děsně zajímat…“ 

 

Kráčeli dále ještě nějaký čas, až došli k zvláštnímu stavení, vysoká kamenná věž se tyčila nad Jedlišovem a z jejího vršku, kam skrze mlhu bylo těžké dohlédnout, z jejího balkonku, s železným plůtkem a skleněnou střechou, až tam úplně nahoře, se do vesnice díval Mister svým zlatým dalekohledem a všechny pečlivě pozoroval, každý pohyb ve městě si zapisoval do svého sešitu, s přesným časem, této činnosti se věnoval celý den, také už měl police knihovny obíhající vnitřní stěny věže plné těchto pozorovatelských deníků, kromě občasné cesty na záchod a drobného jídla, misky rýže ráno a misky rýže večer a kromě holení, kdy trochu ztrácel pozornost, ale které vykonával také na balkoně, takže ani v tento čas mu většinou nic neuteklo. 

 

Chodil spát přesně ve 22 hodin a vstával přesně v 5. Podle světla v jeho věži jste si mohli nařídit i hodinky. Vstal, zacvičil si jógový pozdrav slunci, vzal si těžký khaki kabát a s miskou rýže v ruce se šel posadit na svůj ochoz na „denní službu“. 

 

A čemu že sloužil? Nikdo vlastně neví… S veškerou pravděpodobností jenom své vlastní potěše. Seděl, občas uhryzl lžicí rýži, pozoroval a zapisoval. Člověk by si mohl myslet, že by takový člověk mohl být městečku velmi prospěšný, že by třeba mohl městečko ochránit v případě nějakého nebezpečí. Ale na to byl Mister příliš psychopatický… 

 

Tak například se o něm tradovalo, že když jednou Jedlišov zachvátil požár (Léta Píska 1824 in Kranicas Jadlas), protože si pan radní nedal pozor na svou dýmku a odložil ji na noviny na svém dubovém stole, velectěný Mister se pouze podíval dalekohledem a napsal si:

 

10.38 radnice doutná

10.40 na náměstí vybíhá Žužlavá, křičí: „Hoří!“

10.50 radnice je v plamenech

11.10 dorazili hasiči

 

A tak dále. Jednou se také třeba děla přímo na náměstí, v jedné z uliček vedoucích od večerních podniků, vražda. (I takové věci Jedlišov zažil, to se ví.) A Mister si jen se lžicí rýže v puse lhostejně poznamenal (náhodou nalezeno při prolézaní jeho sešitů, veřejnost o tom zatím neví, pouze tuší):

 

20.45 Herbert bije Jana

20.50 Pěnkavová ve Vojtěšské věší prádlo

20.55 Jan leží na zemi v kaluži krve, asi mrtvý, 

Herbert je očividně opilý, plive na Jana, odchází Strmovskou

 

Samozřejmě, že zápis nikdy neposkytl místní Bezpečnosti. Samozřejmě jen s radostí zapisoval, jak policie pátrá po viníkovi, hledá marně vraha. Samozřejmě, že se Mistera hned ptali, zazvonili u něj a ptali se, ale Mister, samozřejmě, jen koukal z jednoho na druhého, trochu přihlouple, a pak se jich zeptal: 

 

„Tak hloupí? Že nenajdou vraha? Hm!?“

 

A zabouchl za sebou dveře. 

Rozumný čtenář by se jistě mohl zeptat, jak mu může takové chování procházet. Abych řekl pravdu, Mister byl vždy zvláštně vysoce ceněnou postavou. Všichni z něho měli podivný strach, měli k němu divný respekt, takový zvláštní obdiv k jeho psychopatické studenosti. Něčím všem imponoval. Všichni před ním uhýbali. Všichni mu dávali všude přednost. Všichni ho zdravili. Všichni mu podkuřovali. Také se často připomínalo jeho stáří. Vždyť už mu bylo dobrých 250 let. Jediný člověk, nebo spíše tvor, který se mu kdy dokázal postavit, a o tom kolovaly také po Jedlišově fámy, byl Mistr Rarach řečený Štístko, jenže ten byl teď už dlouho pryč, kdesi na cestách, a také o něm si povíme až jindy, milé děti, teď stojíme před kamennou věží Mistera, máme skoro ruku na tom červeném tlačítku, ano, na tom, co trochu svou barvou připomíná atomový telefon mezi Ruskem a USA, tak alou ke zvonku a pojďme to posvátné hovádko poznat na vlastní bulvy…