Každý správný lžicarián ví: Roviny hýbou světem. Ve střetech časů a prostorů zažíváme nesmírná (nebo raději vesmírná) dobrodružství. V. se v krátkém článku podělí o krásné zážitky s Rovinami.
Je večer. Nasycen vnitřní bolestí. Ležím na zemi ve svém bytě na Dlouhý. Cítím se sám. Příšerně sám. Opuštěný. Smutný a zničený. Hodně piju. Nejraději whiskey. Když se napiju, sedím před zrcadlem, s kloboukem na hlavě a kouřím velký doutník. Občas, a omlouvám se, že to sdílím, ne, není to výchovné, ale proč furt vychovávat a k čemu vlastně. Občas, když se napiju, dělám strašné hlouposti. Příšerné hlouposti. S břitvou... Nebo s žiletkovým nožem. Nebudu to dále rozvíjet. Ale jak ví, kdo má zkušenost. Necítíš se líp! Jenom chvíli. A pak donekonečna nosíš cejch svý slabosti, značku svého drobného šílenství, odznáček náhlé idiocie. Ležím na zemi, sleduju mouchu u stropu. Poletuje šíleně chaoticky. Jako moje všednost.
Ale už se zvedám. Rozpouštět se do dřevěných parket nakonec vůbec není dobrým nápadem. A nepřináší to mír. Jen větší a větší a - větší... úzkost. Noření se do všech těch hnusných pokřivených sebeobrazů. Proplétání rukou chaotickou směsí dlouho nemytých a zapáchajících vlasů staré přítelkyně Melancholie. (Ano, zde odkaz na mou drahou přítelkyni Muskarin a její strhující dílo Mezanin, jen pár šťastlivců mohlo nahlédnout.) Beru knihu. Knihu - Býti básníkem - aspoň na chvíli - se ponořit do alchymie velkého českého nobelisty. Z Dlouhý je to jen kousínek na jižní terasy. Překrásné zarostlé kouty hradeckýho náměstí. Nacházím si stinné místo. Otevírám. Přičichnu - trochu laboratorní nádech, snad bylo dílo průvodcem nějakého farmaceuta… A Seifert? Mluví mi z duše, mluví mi do duše. Nechávám se unášet na vlně jeho promyšlených slov. A pak - ještě ten večer - Seiferta půjčím. Potkám ve vinotéce ženu. Smutnou. Zhrzenou. Opilou. Výrazně starší ode mne. Říká mi, co dělá s chlapci jako jsem já. Chápu dobře. Blbne. Jako kde kdo z nás. Je mi s ní fajn. Popíjím sklenku červeného, jako i Seifert miloval (dle pana profesora Křivánka). A začnu z knihy, která mi právě tento den tak mile pomohla z mých stavů, dotyčné předčítat. Je opilá. Trochu se motá kolem baru. Ale i tak se snaží dávat pozor a vychutnává se mnou každé básníkovo slovo. Dočtu. Je ticho. Jen velmi lehký šum uhasínajícího baru.
„To je nádherné. Nevěděla jsem, jaká může být poezie.“
…
„Půjčte si ji!“
…
„Půjčte si ji a až budete chtít, tak mi ji tady nechte. Já si ji zde někdy vezmu.“
Ještě kráčíme ulicema. Někde na konci třídy se obejmeme a já odcházím s velmi něžnou radostí spát. Knihu jsem ve vinotéce už nikdy nepotkal. Ptal jsem se dívek několikrát. Ale nikdy tam nebyla. Netrápil jsem se tím. Věděl jsem, že to tak má být.
Rozhodně bych však nevymyslel Život. Nenapadlo by mne ve snu ani zbla životní alchymie. Vesmír, Roviny - vrací. Kráčím si dnes městem a spontánně, hodně věcí dělám spontánně, nahlédnu na pěší třídě do budky, do které se dává křesťanská literatura. Většinou tam bývá Dobrá setba a nějaké citáty. Občas se tam objeví třeba i Bible. A dnes tam leží - na chlup stejnej Seifert, jako ten, co jsem ho snad před čtyřmi lety tak mile potratil v hradecké vinotéce.
Vnímat Roviny. Časové a prostorové střety. Náhodnosti. Synchronicity. Malé zázraky všednosti. Býti básníkem. … Alespoň na drobnou chvíli. Vidět neviditelné. Cítit necítitelné. Alespoň jednou za život. …
Slyšet neslyšitelné.
A nebo pořád?
Pořád - býti básníkem...
Comments