ZPÁTKY K OSOBNÍMU PŘÍBĚHU a pár slov k příručkám
Pročítal jsem ty motivační příručky a zcela zapomněl na to, že vše, co je tam psáno, mělo by se uvozovat velkým pojmem – TOTO JE POUZE DOPORUČENÍ. Člověk totiž může z těchto příruček nabýt lehce dojmu, že: nic nedělá, že se málo snaží, že neumí žít, že všichni kolem jsou ve velké pohodě, zatímco on se trápí. Což pochopitelně zdá se mu nepochopitelné a jeho život okamžitě ztratí smysl – a pak se může jít skutečně někam utopit nebo pověsit. Ne!?
Jistě, milý čtenáři, odhadl jsi to správně, jsme opět u té dokonalosti. Motivační příručky vypadají, jako by se snažili Vám říct: Můžete být sakra dokonalí! Tak proč se více nesnažíte!? Snažte se! Denně za tím jděte! A pak přichází duševní potíže.
V dobách krize jsem si náhle uvědomil: „Tyjo, Vousek, to, co tu děláš – to je vlastně, jako by sis každý den řekl, že zítra prostě dostaneš Nobelovu cenu a celý ten další den se trápil tím, že ji ještě nemáš...“ Nastavoval jsem si seznamy, co budu kdy v jakou část dne dělat: Budu pravidelně číst, budu si psát v ten a ten čas deník, v tuto dobu již nebudu používat notebook, na e-mail, Facebook a další sociální sítě se podívám maximálně jednou denně, budu každý den cvičit, utratím denně max. 100 Kč, denně budu kreslit, večer od devíti si budu číst knihu, … A fuj a tak dále. A to jsem udělal již o velkých prázdninách. Půl roku teď – ale vlastně nějakých 13 let od mých deseti – mi trvalo si uvědomit, že to takto nefunguje. Jenže co na to motivační příručky: nastavte si vizi, dílčí úkoly a pracujte každý den, abyste naplňovali svoji vizi. Abyste byli lepší a lepší. To je hezké, ale ne, když se Vám tímto většina vašich milovaných aktivit promění na POVINNOST nebo NUTNOST. To pak totiž už nezbyde nic, co byste dělali jen tak – pro RADOST.
Jedna z těch motivačních příruček mi však udělala radost a vřele ji doporučuji. Jmenuje se Naučte se žít, vypadá trochu banálně, ale je to krásný příběh od dvou manželů, kteří protrpěli absolutní syndrom vyhoření. Jejich zpráva je trochu podobná tomu, co zde sepisuji já. V zásadě tvrdí, že bylo nutné naučit se žít přítomností, naučit se vnímat maximálně teď a tady, naslouchat svému tělu, jeho potřebám, naslouchat svým emocím a prostě být. Možná, že něco podobného chce říci Siddhartha, když se prostě a jednoduše dívá do toku dlouhé stříbřité řeky. A tak se pomalu blížíme k závěru...
PODOBENSTVÍ O VODĚ NA PLOTNĚ a pár motivačních keců
To, co jsem žil poslední čas, ten shon, blázinec, snahu plnit vlastní rukou a hlavou nastavené povinnosti, to bylo jako hrnec plný horké, vřící vody, jako válečné pole prskajících bublin. Dnes bych rád – a Vám to mohu též vřele doporučit – nechával svůj hrnec s vodou pokud možno v pokojové teplotě. Hezké cesty!
Comments