UTRPENÍ DNES, BÍDA DUŠEVNÍ
Žijeme ve světě, který nastavuje mnohé hranice, mantinely, vzory a ukazuje v mnohém dokonalost, jako by zcela zapomínal, že dokonalost ve světě – není... Jako mistři vzdělávání často otevíráme otázku, co se děje s dětmi. Proč jsou utrápené, unavené, smutné, zamyšlené, uzavřené? Je jich mnoho, velice mnoho. Potkávám je téměř denně.
Otevírá se otázka, velice často, zní možná hloupě nebo nebezpečně, ale ani jedno z toho není: mnozí naši rodiče žili v době socialismu, za železnou oponou, tak říkajíc bez kultury, bez západního světa, příslovečně bez toaletního papíru a bez banánů (vzpomínám na jednu paní magistru, která tímto často argumentovala proti minulému režimu, rodiče mi museli pak říct, že toaletní papír jednou skutečně nebyl, poněvadž vyhořela papírna). Zkrátka pro nás, kdo jsme nezažili, bylo jejich dětství dle zdrojů: škola, média, orální historie – šílené… Ale když se jich zeptáte – mnozí z nich žili bezstarostné dětství.
Označujeme to za hloupost, za zapomínání, za špatnou reflexi. Jenže v něčem by se s tím dalo zcela souhlasit. Našim rodičům totiž možná skutečně mnohé chybělo. A tím si mnohého dokázali úplně jinak vážit. To je jedna věc. Ale pojďme do podstaty věci… Dnes se děti rodí do doby, kdy mají materiálně cokoliv. To je nesporné – mají chytré telefony, mají relativně stejný oděv, mají stejné příležitosti, mají přiměřeně stejné zájmy. A když pomineme, že stejnost je hrozná, mají možnost být jiní? Směřuji tím k jedné věci – k té zatracené dokonalosti.
Deseti- až dvanáctileté děti řeší svoji postavu, řeší politiku, svoji uplatnitelnost v dnešním světě, ptají se po smyslu života, uvažují složitě o své daleké budoucnosti, někdy si dokonce ubližují, v mnoha případech se trápí a často jsou málo zdravě sebevědomé. Cítím z nich perfekcionalismus a strach. Strach, abych se neztrapnil, strach, abych neřekl něco špatného, strach, abych nevypadal jinak, strach, abych nevypadal nedokonale.
Sledují vlogery, u nichž je vše dokonalé – dokonalé účesy, dokonalé postavy, dokonalé oblečení, dokonalé vegetariánství, dokonalé schopnosti, dokonalé žití, dokonalý minimalismus, dokonalé názory – a ta rétorika (ne u všech...). Aniž by zřejmě kdokoliv cítil, jaká je to fraška. Protože je to nikdo neučí, možná si totiž ani neuvědomujeme potřebu je něčemu takovému učit. Jenže neučit o frašce znamená nechat je v přesvědčení, že fraška je vlastně realitou.
A když nejsou stejní jako Ti Dokonalí, tak z naší společnosti vypadávají. Nepatří do ní. Jsou méněcenní. Jako by místo žití pořád někam spěly… Ale vlastně vůbec nevěděly kam. A jaké že z toho plyne utrpení? Myslím, že v době relativního materiálního blahobytu (vlastně obrovského materiálního nadbytku) nás pohltila bída duševní. (pokračujeme příště)
Comments