Na sporáku je hrnec s vodou. Zapaluji pod ním plamen a voda se začíná ohřívat. Až doteď měla pokojovou teplotu. Za chvíli se začnou na dně dělat drobné bubliny a ty po ještě delší chvíli pomalu opouštějí dno a vydávají se vzhůru k hladině, kde něžně prsknou a rozplynou se. Ještě po delší chvíli začnou bubliny ze dna vířit ve velkém ryku a na hladině vytváří úplný souboj.
Za uplynulý půlrok jsem přečetl relativně obstojné množství různých tzv. motivačních příruček. Občas mám pocit, že se s tímto materiálem na knižním trhu roztrhl příslovečný pytel. Samé štěstí, cesta za štěstím, žít zdravě, radostně, bez stresu, končit s prokrastinací, hubnout, být happy jak dva grepy. Na jedné straně je to úžasné, zdá se, jako by lidé poptávali a vytvářeli literaturu, která by nám mohla konečně pomoci dostat se blíže k sobě, která by mohla možná vytvořit toho integrovaného jedince skvělého 21. století. Tedy vlastně – dokonalou bytost?
A zde naráží příslovečná kosa na příslovečný kámen. V žádném případě nechci autory těchto příruček kritizovat, nechci jim spílat, nechci je poučovat. Rád bych se pouze v dnešním článku zamyslel trochu kriticky nad těmito texty, podělil se s Vámi o jeden životní příběh a zároveň přidal pár myšlenek a nápadů, které mne osobně vedou dál posledních pár týdnů. Proč? Možná abyste se při čtení podobných textů neutopili v přílišné temnotě – jako já…
ROVNOU TEN ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH
Letošní půl rok byl tím nejhorším v mém dosavadním životě. Alespoň to tak cítím. S pokorou si troufám tvrdit, že mi také na mé životní cestě nejvíce dal.
„Očistné utrpení produševňuje,“ komentuje prý antickou tragédii kdesi Václav Černý. Tak stejně Kristus hrdě vzal svůj kříž, svou smrt, a s tímto břemenem šel až na místo, kde jej zahubili, aby pak vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. (V křesťanství je to možná až trochu extrémní...) Nebo Siddhartha a jeho bláznivá cesta životem, cesta hledání smyslu, která málem vrcholila v sebevraždě, když v poslední chvíli svého utrpení poznal smysl svého života a naprosto proměnil veškerenstvo v lásku a radost k jedinému banálnímu. Nikdo mu nerozuměl. Tvrdí se například také: „Co Tě nezabije, to Tě posílí.“ Tak se to má s cestou k moudrosti. Spálit se pro poznání, trpět pro poznání, cítit muka pro poznání, nebo dokonce přemýšlet o ukončení života pro poznání? Projít temným lesem a ven vyjít nějak jiný. Topit se ve studni, zachránit se a vidět svět zcela jinýma očima. Zavřít se před lidmi, vrátit se po mnoha měsících a všechny obrovsky milovat. Takové příklady a mnohé jiné nám před oči klade kultura. A dobře dělá! Něco na tom totiž je. Tyto příklady z kultury mi pomáhaly půl roku interpretovat vlastní bytí tak, abych přežil.
Máme tolik cest za moudrostí. V každém případě, a dokládají nám to například životy svatých (které jsem dodnes pořádně nenastudoval), můžeme konstatovat, že cesta výš je podmíněna cestou hloubš. A ta je smradlavá, zlá, mdlá, podivná a nevím jaká všelijaká. Zdá se z různých vyprávění, že cesta ke svátosti, moudrosti, tedy vyšší dokonalosti, je vedena skrze maximální nedokonalost. Nikdy se tak nemůže posunout duševně výš člověk, který o sobě ví, že je dokonalý. Takovým je cesta k vyšší moudrosti zapečetěna. Všechny tyto modely, které můžeme čerpat z historie, kultury, dokonce i některých těch motivačních příruček, by nás mohly vést k obrovské životní radosti. Tyto modely nás totiž učí, že si máme užít nepříjemné, útrpné, smutné, nešťastné, hrozné, příšerné a také – nedokonalé a vydolovat z toho aurum, najít v těchto momentech zlato, které je v nás, ale skrývá se a čeká na náš příchod. Teď, po vyjmenování trpitelů a slov o trápení, bídě a tak, je vhodná otázka: „A čím prosimtě trpíš Ty, Vousek?“ A to se konečně dostáváme k další podkapitole. (pokračujeme příště)
Commentaires