Kdysi kdesi v článku nějakém snad, nebo možná ve zprávě prosté, nebo že by dopisní obálkou, objevilo se pár slov o ODOSOBŇOVÁNÍ. Pojďme si vyčlenit chvíli našeho drahocenného času a ponořit se do rozjímání pojmů. Hezké slovo? Líbí se Vám. Pokud ano, myslím, že máte dobré předpoklady pokračovat ve čtení tohoto článku.
Kudy se pustit po strmé cestě složitých myšlenkových struktur? Zkusme udělat nejdříve toto: Klidně si lehněme a – vnímejme, jak naše záda (máte doma dřevěnou podlahu?) spočívají na teplém dřevě. Cítíte, jak dřevo pod Vámi hřeje? A teď se snažte s tím teplým dřevem splynout. Buďte do něj naprosto ponořeni. Buďte jeho součástí. Buďte podlahou svého domu. Představte si, jak po Vás lidé šlapou. Jak po Vás pobíhá pes a kočka. Občas na Vás spadne sousto od stolu nebo na Vás dopadnou kousky ořezané tužky. Představte si, jak se na Vás celé dny usazuje prach. Po celém Vašem povrchu je spousta prachových zrn a pak jednoho dne po Vás přejíždí studený, ale krásně vonící hadr. Ano, stírají Vás. Dostáváte novou svěžest, jste zase čistí. A vše se opakuje stále dokola. A jste součástí jednoho velkého dřevěného podkladu domu. Považujte to ode mě za malý úkol. Zkuste to a uvidíte!
Nějaký chytráček použil jako ekvivalent ke slovu odosobnění slovo odegování. Co tím myslel? Chce říci, že ego je závislé na osobnosti a naopak osobnost je závislá na egu? Je problematického něco na tom, že má člověk osobnost, že má ego? Necháme-li tuto otázku viset ve vzduchu nad námi, začnou se do ní brzy strefovat trefné a méně trefné asociace.
„Ego, osobnost, to, k čemu se snažili dojít naši vzdělanci.“
„18. a 19. století. Období individuace člověka.“
„Ale co, 18. a 19. Co třeba již laicizace kultury?“
„Prosím Vás, to, že se ze stáda ovcí stanou jedinci jiného kulturního stáda, to, že jim vyměníte hodnoty křesťanské za světské, z nich přeci ještě nedělá...“
„Ale no tak!“
„Ono se zdá, že nebýt osobností, tak by spousta věcí neexistovala.“
„Když pomineme svět dnešní. Koukněte na velké války. To bylo také jenom projevem ega a osobnosti. Nebo ne?“
Velice si vážíme osobností, ale kdo osobnosti vlastně jsou? Chceme-li se ptát po odosobňování, je nutné nejdříve rozlousknout podstatu (a nebo se k ní alespoň přiblížit) osobnosti samotné. Ty osobnosti, které nejvíce obdivujeme, bývají dobré a ctnostné. Ale existují tu i osobnosti dle našeho mínění zlé a špatné. Je zajímavé, když se třeba podíváme na velkou zlou osobnost minulého století, která se dokázala tak neskutečným způsobem dostat do tkání celé Evropy. (Ano a že nebyla pouze jedna taková osobnost, správná poznámka, přátelé.) Co dělalo z Hitlera tak silnou osobnost? Byly to dobové události? Byla to jeho schopnost chytit se příležitosti? Byl svět kolem něj hloupý, že ho nechal dostat se na nejvyšší evropský piedestal? Byl to gentleman? (Existují zprávy o těch legendárních orgasmech při jeho rétokřičení.) Tolik otázek by nás sžíralo. Ale zkusme to zjednodušit... Co ze všech dělá osobnosti?
Myslím, že je to zájem. Zkrátka nám společnost určila, kteří lidé by nás měli zajímat, kteří jsou příkladem ctnostným a kteří příkladem odpudivým a zlým. Od malička jsme tak uformování do mantinelů, o koho a jak se máme zajímat. Směřuji k tomu, že nebýt zájmu, který o všechny ty jevy a osobnosti projevujeme, možná by tyto osobnosti v naší kultuře zkrátka vůbec nebyly. (Totéž by jistě nenastalo v historii. Tam by byli – jako my dnes, teď – jedinci, kteří jsou.) Ale to jsme u pojetí osobnosti v širším rámci. Pojďme rámec zúžit (ačkoliv otázky nastíněné by si zasloužily dalšího průzkumu).
„Každý je osobnost.“ Hmmm, tedy každý jedinec z masa a kostí vlastnící své ego je osobnost. Takto bychom mohli osobnost definovat a dostat se tak alespoň na pomyslnou hranici nevyčerpatelných pojmů. Již před sebou máme osobnost a teď ji můžeme dále rozpitvávat. (Děti, u tohoto byste neměly být. Běžte raději spát. Do postýlky, alou!) Můžeme dále totiž hovořit o tom, že nositel ega je každý. Každý má své já. Otázkou je, jak se já projevuje. Mají to dobré ti, kteří si přiznají, že já jsem já a nic víc, ba i nic míň. Někteří si řeknou, že já jsem ona nebo on, tam bych byl už trochu opatrný, ačkoliv to myslím potkalo stejně aspoň jednou za život každého z nás. A pak je tu fáze, ve které existují já bez já. To je zajímavá fáze. Mám pocit, že v té je zabřednuta společnost poměrně neochvějně. Tak moc, že mne několikrát přepadla idea: „No jo, chlapče. Egoismus, to je to jediné, co Tě na tomto světě může udržet při životě. Jedině egoista, chlapík, žena, kteří jsou si sami sebou jistí a kteří jsou tak dokonalí v každém coulu a jsou tak krásní, mohou všude bez ostychu být jen sami sebou a se sebou, neboť oni jsou dokonalost sama. Oni jsou JÁ.“ Pokud nejsme takto pekelně soustředěni na sebe sama, může s námi kdejaká myšlenka zacloumati a do studené studně nás uvrhnouti... no a pak se jisto těžko ven vyhrabati, když je ta studna tak hluboká a denně prohlubovaná navíc dalšími a dalšími, kteří si také rádi střelí. Ale něco tam chybí! A to už se konečně můžeme dostat k tomu, co nás nejvíce v tomto článku zajímá. Existuje alespoň ještě jedna cesta...
Pamatujete si na Siddharthu, jak (Počkejte, že jste nečetli Siddharthu? No, tak to nečtěte tento článek vůbec dál, zvedněte pozadí, zajděte do knihovny a koukejte číst. Herman Hesse, má úcta. /změna tónů v jemně, až šibalsky rozverný/ A Vy milí čtenáři, kteří samozřejmě Siddharthu znáte, můžete směle pokračovat v četbě.) tedy pamatujete na tohoto bloudivého hrdinu, kterak se snažil být tu kamenem, tu pískem, ptákem na obloze, kostlivcem, jehož zbylé tkáně ohlodávají ptáci...? Byl to šramana a věřil, že tak může dojít té nejvyšší životní moudrosti. No. Věřil. Od mala ho to učili. Měl být dobrým šramanou, ale on nakonec utekl k asketům a pak... mnohem dále.... Ale to si – to jste si jistě všechno dávno přečetli. (To je výše zmíněná podmínka pro pokračování v tomto textu.) Od osoby své se vzdalovati značí tedy více se k ní přiblížiti? Možná podobnou tezí trpěl zmíněný lingvistický badatel, když ve svých polemikách uvádí slova jako odejít, odkráčet, odporoučet se, odstěhovat se a jak uvádí „To vše nás vzdaluje od oné persóny.“ Ale věc není tak jednoduchá. Neboť sám prefix od- má ještě další zajímavou významovou rovinu, a sice přijímat od někoho něco, odpozorovat od někoho něco, převzít od někoho něco a nebo, jak uvádí, „krásné spojení“ naučit se od někoho něco... Tedy vzdálenost, naše oddálení se od já, nás má zároveň obohatit nebo přiblížit k já? To jsou věci. A učí nás co?...
Pracuje se často s tezí, že aby člověk poznal sebe v úplnosti, měl by kousek poodstoupit. Ono mezi námi, kdo kdy civěl do zrcadla přiblížen asi na jeden centimetr, pravděpodobně ze svého těla neviděl nic víc než duhovku svého oka. Zdá se, že odosobnit se, odhodit své ego a být až dětsky bezstarostný, vede u většiny životních situací k mnohem lepšímu vyrovnávání se světem a problémy, které musíme řešit, a ránami, které musíme sbírat. Schopnost nebýt zabředlý sám v sobě a nemít pocit božskosti sebe sama může vést k mnohem objektivnějšímu posuzování stavu věcí. Kritika je přijímána optikou vědomí. „Ano. To máš pravdu. To je skutečně můj velký problém.“ („Dělám s ním něco však. Ano! Denně se snažím!“) Dalo by se tak touto úvahou zřejmě dojít k tomu, že v egu se skrývá kromě naší identity také představa o vlastní božskosti, které je vhodnější se zbavit. (Dle mého soudu.) Pěstovat kult sebe sama je totiž úsměvné a trapné. A ano, když se rozhlédneme kolem sebe, bojím se, že uvidíme to božské ego silně přítomné v téměř každém sporu mezi všemi jedinci, společnostmi, kulturami, náboženstvími. Zkrátka ego, já a dokonalý JÁ.... Je tady dnes a denně.
Teď můžeme pomalu zase vrátit téma ke zmíněným osobnostem v širším pojetí. Pouze jsme otevřeli otázku, podle jakých regulí vlastně posuzujeme, kdo bude a nebude osobnost a tak dále. Na tu odpovídat nakonec nebudeme, ale jednu věc bychom možná uzavřít mohli. Všechny osobnosti, které mi kdy imponovaly, všechny osobnosti, které mi imponují dnes, zdají se mi velice odosobněné. Nevidím v nich ukřičené dítě, ukřičené božské ego, vidím v nich pokorné osobnosti, bezstarostné dítě, které umí naslouchat a dávat hrozně mnoho. Možná, že oním odchodem bychom mohli mnoho získat. Jak nám to ostatně lingvistická podoba prostého prefixu od- sama nabídla v tezích zvídavého lingvisty.
Nicméně, ležíte ještě stále na podlaze a – plníte úkol, který jsme si zadali na počátku? No! Tak jestli jste to celou dobu zvládli a pečlivě plnili (to znamená, absolutně se nesoustředili na tento nic neříkající text), tak jste teď jistě od sebe dál. A sobě blíž...
Comentarios