Moment lucidity (D_A_82_3/4/2019)

Nevím, co se to všechno dělo, ale pak jsem chodil nějakými patry na půdě. Byla tam spousta pater. Nejzásadněji si pamatuji jedno, kde byli asi čtyři zvoníci. Takoví ostřílení svalnatí chlapíci. A ti stáli soudržně kolem jednoho zvonu a ťukali do něj něžně takovými malými železnými tyčinkami. To měli vyzvánět nějaké noční hodiny, snad půlnoc. Potom jsem asi prošel nějakou pavučinou a prskal a nadával a pak to přišlo… „Todle je jenom sen. Jsem ve snu,“ vyslovil jsem nahlas. A nabyl jsem vědomí a bylo to úžasné a řekl si - á pozor, teď vířit, ať se mi to neztratí, udělal jsem hlasitě pusou takové divné „pfrrrrrrrrrrr“ a běžel po té půdě a najednou v té radosti, že jsem ve snu, že se proletím, a šup – už odskakuji a cítím ten úžasný pocit, jak se odlepuji od země a plachtím a – už mě to žene ven! Probouzím se a v hlavě mi tepe tlak, jako když se rychle zvednete z podřepu. Zatemněno na chvíli před očima. Říkám si, že celý den věnuji lucidnímu snění. Chci zpátky.