Pro zlepšení velikonočních svátků mi byl Martinem Řehákem zaslán následující text. Předávám jej také Vám pro lepší den.
NEDĚLEJME NIC JEDNODUŠŠÍHO, VÁŽENÍ PŘÁTELÉ,
než že si představme dva muže. Jednoho si kupříkladu pojmenujme pan Jesenský a druhého označme jako pana Berana. Tito dva teď přicházejí za slunečného pondělního dopoledne do zelené zahrady, kde již stojí bílý plastový stůl se zelenavě žlutým ubrusem. Usedají na bílé plastové židle a pan Jesenský jako pozorný hostitel přelétne hbitým zrakem vše, co je na stole připraveno. Myslíme tím malý košík s barevnými kraslicemi, nadýchaný zlatý mazanec s křížem uprostřed a křehkého beránka s červenou stuhou kolem krku, mandlovýma očima, zasněženého moučkovým cukrem. Jesenský před sebe nakonec vyrovná několik čerstvých vrbových proutků a napije se ze své sklenice s mlékem. Pan Beran nechá tu svou bez povšimnutí a rozhlédne se po zahradě. S mírným úšklebkem zaznamená několik žlutých kuřátek a dva vypasené králíky vyhřívající se na slunci.
BERAN: Mohu si zapálit?
JESENSKÝ (s mléčnými vousy se usměje a pokyne druhému rukou): Ale jistě.
(Pan Beran vytahuje krabičku cigaret a zapalovač. Tiché cvaknutí, zářivě oranžový konec. Krátký rituál zakončený obláčkem namodralého kouře.)
BERAN (mezi kouřovými výdechy): Není to nic jiného než symboly. Pouhé symboly, chápete? Celá ta sváteční hloubka se dávno vytratila a lidé jako vy stále setrvávají v nějaké slepé představě jako hlemýždi ve své ulitě. Ale nemyslete si, že jsem váš záměr neprohlédl. Domnívám se, že celá podstata mé návštěvy vašeho domu má spočívat v tom, že mě donutíte změnit názor.
(Načež pan Beran udělá rukama rozmáchlé gesto zahrnující jak zahradu, tak předměty na stole.)
JESENSKÝ (stále si ještě neotřel mléčnou stopu): Ale co vás nemá. Já vás k ničemu nutit nechci a ani nebudu. Je to jen přátelská návštěva. Pojďme ale polemizovat. Vy tvrdíte, že se celá ona sváteční hloubka Velikonoc dávno vytratila.
BERAN: Pochopitelně.
JESENSKÝ: V případě Vánoc bych s vámi velice rád souhlasil. Ano. U svátku, jenž v sobě zahrnuje prvek předávání darů, nemůžeme čekat, že se nezvrhne v materialistickou smršť a zběsilé převody financí, nad čímž bdí neúnavné oko obchodních řetězců. Zde s vámi souhlasím. Jenže s Velikonocemi to máte jinak. Zde není obdarovávání hlavním aspektem.
BERAN: A co tedy?
JESENSKÝ: Sám nevím. Snad ony rituály, jež provádíme každý rok. Snad připomenutí zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
BERAN: Nu vidíte. A jsme opět u symbolů. Nemyslíte si, že sama podstata všech těch vajíček, beránků a králíků je pro nás neznámá, a tedy neuchopitelná? Což by tedy, promiňte mi tento unáhlený soud, nakonec znamenalo, že jsou pro nás tyto zbytečné.
JESENSKÝ (znovu se napije mléka): To si nemyslím. Jak křesťanské, tak pohanské tradice jsou připomínány každý rok. Včetně jejich podstaty a významu. Vsadím se s vámi, o co chcete, že i můj čtrnáctiletý syn vám dokáže vysvětlit, proč barvíme vajíčka, proč mají mazance kříže a proč provádíme ony rituály s pomlázkou.
BERAN (cynicky se pousměje): Ach ano. Vyjmenoval jste nejznámější symboly a rituály. Ale ptám se vás, je to skutečná podstata Velikonoc? Mám takový dojem, že jste nyní velikonoční svátky dosti bagatelizoval, když jste je zúžil na vámi zmíněné symboly vajíček, mazanců a pomlázky. Silně pochybuji, že váš ateisticky založený syn by byl schopen vnímat diskurz týkající se Kristova zmrtvýchvstání.
JESENSKÝ (chvíli přemýšlí – ticho přerušované zpěvem ptáků ve stromech): Již dosti o mém synovi. A dosti o symbolech a rituálech. Jděte přeci po smyslu toho, proč vůbec něco takového máme.
(Nyní můžeme jasně spatřit proměnu pana Jesenského. Oči se mírně lesknou, obličej rudne.)
Ptáte se, milý příteli. Ptáte se, proč jsme vůbec dovolili něčemu takovému, aby existovalo. A já vám odpovídám: Kvůli tradici. Vždyť nebýt jich, ztratili bychom kus sebe samých. Odsekli bychom ze sebe něco, čeho se již nemůžeme a ani nechceme zbavit. Chcete popřít sebe sama? Teď se vás ptám já: Co bychom byli my bez svátků? A tím „my“ nemyslím národ. Samozřejmě, že i ostatní národy mají své svátky, tak shodné s těmi našimi. Mám na mysli člověka jako takového. Společenského tvora, jenž nemůže být utvářen sebou samým, ale především okolím. Nejen ostatními lidmi, ale i, budiž, řekněme to, tradicemi a rituály. A jak jinak si je a jejich smysl máme připomínat, než všemi těmi vajíčky, pomlázkami a beránky. Člověk zapomíná, milý příteli, a proto musí mít neustále nablízku hmatatelné předměty, díky nimž si tradice vybaví a připomene. Mluvíte o nich jako o prázdných symbolech. Ale nebýt jich, pak se celá podstata Velikonoc zhroutí jako domeček z karet. Pravda. Možná, že za nějaký čas zbudou pouze tyto symboly a jejich význam bude ztracen v zapomnění, ale samotný svátek bude stále žít. A o to přeci jde.
(Pan Jesenský vyčerpaně vydechne. Opět nastane ticho. Delší než to předchozí.)
To ticho nakonec trvá několik hodin. Během nich pan Jesenský i pan Beran upletou dvě pomlázky a ozdobí je barevnými stužkami. Napijí se společně mléka a vyrazí přes slunečnou zahradu za paní Jesenskou, která již čeká v kuchyni s kraslicemi.
28. březen 2016
_____________________
ZDROJ obrázku:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/8/8b/Easter_bunny.JPG
(povoleno opětovné použití)
Comments