aneb pár historických i současných událostí
Jak se říká: Vše je jednou poprvé.
„Vážení posluchači Českého majáku a též milí čtenáři Pláců solitéra,“ zněla mi věta celý týden v uších. Byla středa, krásný horký den, kdy jsem procházel po nábřeží a zastavoval studenty při jejich činění výtvarném. V Hradci Králové začínalo sympozium Nábřeží umělců.
Měl jsem velkou touhu, že by se oživilo, alespoň trochu, médium Zkaženého moučníku a médium Českého majáku. Dle mého soudu smysluplné dva projekty, které jsem rozvíjel mezi léty 2013 až 2018. Zkažený moučník (téma, které by dalo na svůj vlastní článek, možná i několik) měl informovat o tvorbě mladých lidí. Byl to projekt, ze kterého jsem se velice těšil. Vznikl díky podpoře naší tehdejší tvůrčí grupy Viděti MYŠ. (Já, Pavel Suchomel, Jitka Smolíková a Adéla Lněničková) Nebýt těchto tří dobrých duší, nikdy se jistě nedala kola tohoto vozu do pohybu. Postupně se kolem nás shromáždilo asi 50 mladých tvůrců a vše vrcholilo, a žel také skončilo, prvním manifestem a křtem prvního almanachu této skupiny. Byla to tehdy dle mého soudu krásná akce.
Český maják je trochu jiný ranec. Maják je platforma, která vznikla někde na prahu imaginace dvou kolegů a přátel Jáchyma Vouska a Albrechta Mývala. Má za cíl plně mystifikovat českou společnost, vnést snad do všednosti trochu poezie, oživit drobně poetismus a jako výrazný prvek, který se tam z přirozenosti nějaké naší společné dostal, cynicky se vyjadřovat ke smyšleným událostem, které však možná, překoceny podvědomím, nemají zas tak daleko od událostí skutečných.
Moučník zaniká asi s mým obdobím příprav k maturitě a odchodem na vysokou školu. Oproti tomu Maják končí tragicky v plamenech během jedné nepříjemné mediální kauzy rukou rozhořčených studentů.
A teď co s tím? Začít s něčím novým? Už zase se podepisovat jinak a na něco si opět jiného hrát? Svým způsobem - proč ne? Ale já už bych se tak rád na něco koncentroval.
A tak mne napadlo, co takhle sbalit starou maringotku, dva koně, pár zbytků našeho milovaného Majáku, a dokud nezemřeme, přenést naši poetiku na palubu nového vozu a vydat se na cesty našeho magna theatrum mundi. To by bylo! ... A tak bych rád – pán Bůh mi dopomáhej udržet se při tom – rozvinul přeci jen trochu novou platformu. Ale zároveň starou. Český maják na cestách by měl být vlastně surrealistickým rozhlasem. Během některých rozhovorů, které jsme vedli v rámci Zkaženého moučníku nebo které potkávám na svých všedních cestách, jsem si uvědomil, že náš svět reálný, skutečný nemá k tomu snovému a mystickému až tak moc daleko. Napadlo mne, že některé lidské činnosti, některé komentáře umělců nebo nápady a touhy (což ostatně vychází často právě z imaginace, tak možná proto) jsou plné snů, jsou, jako by vyskočili z našich mystifikačních her, jsou tak neuvěřitelné a fascinující, že by skutečně stálo za to nechodit kolem nich jen tak, ale někde je zachytit. No a proč se u té příležitosti bránit i čisté mystifikaci? Tedy užívat toho úžasného daru, který máme. Daru imaginace. Jako autoři podivných událostí a příběhů… Nebo komentátoři snů.
Český maják na cestách nechť osvětluje naši všednost imaginací a snem. Nechť se na rozhlasových přijímačích projeví jako médium nerozlišující mezi snem a skutečností, jako médium, kterému budiž vlastní propojit tyto dva kouzelně nerozpojitelné světy.
A tak jsem vyrazil do světa. Popohnal koně, vzal si dobrou náladu a vyplul na první zajímavou akci, která slibovala nadšení a skvělé myšlenky. Nejdříve jsem jen tak tiše chodil kolem lidí a poslouchal, pozoroval, vnímal, říkal si: „To by bylo téma i pro kameru.“ Ale pak jsem se konečně osmělil. Roztřásla se mi kolena, zapnul jsem diktafon a se slovy: „Krásný dobrý den, Jáchym Vousek, Český maják, médium, které nikdo neposlouchá, mohu s Vámi udělat krátký rozhovor...?“ se dal na cestu skutečného a přitom fiktivního redaktora. Miluji tyhle dětské hříčky.
Lid byl nesmírně klidný.
Klid lidu přinesl klid i mé duši.
A pak jen tiše naslouchat a pokládat dotazy…
Vytěžit z rozhovoru maximum zajímavých informací.
Poznat se s lidmi.
Zjistit jejich názory.
Poprat se s jejich často složitými myšlenkami.
Naslouchat…
Tak co to bude příště, pane Vousek, pane Mýval?
_____________
Děkuji všem za čas a myšlenky. Omlouvám se za horší kvalitu zvuku, myslel jsem, že mohu užívat telefon, ale budu si muset sehnat diktafon... Tak snad příště bude lépe! První reportáž pro Vás –>
Comentarios