Někdo možná jí, že je to kulturně správně – se najíst. Někdo však jí proto, že je to pro něj velká radost. Nevím, jak třeba pro Tebe, milý čtenáři, ale pro mne je jídlo skutečná potěcha. Vždy jsem nesmírně rozradostněn, mohu-li si udělat horký čaj, v kuchyni otevřít okno a vpustit večerní vzduch, dát si záležet s přípravou večeře, vždyť vše musí být krásné a chutné. A pak se jen posadit, natáhnout před sebe nohy a zakousnout se. Hmmmmm… Horký čaj se rozleje po žaludku a v ústech se převaluje kousek čerstvého pečiva s máslem, sýrem a kouskem masa. K tomu přikusuji zeleninu... No není život nádherný?
Bylo to v den, kdy jsem chtěl být učitelem. Ráno v pět jsem vstával, abych dodělal poslední kapky příprav, abych si byl jist v kramflecích, že hodina má šanci na úspěch. Ne že by se mi to povedlo. Musím říct, že jako začínající učitel se před každou hodinou cítím trochu jako před státnicemi. Výuku jsem si připravil, věnoval tomu spoustu hodin práce. Témata rozličná! V jedné třídě zvukovou stránku jazyka, v druhé opakování k maturitě, v další dějiny literatury německé meziválečné a konečně také středověk v Evropě.
První hodina odsýpala jistě moc dobře. Děti se bavily, zároveň se, myslím, mnohé dozvěděly a zvědomily si, že leccos již vědí. Dobré bylo i opakování se čtvrťáky. Větný rozbor, graf souvětí, určování vět vedlejších, větné členy, mluvnické kategorie slovesné, no, krásná práce. Podařilo se mi vystřídat u tabule tak půlku třídy. A velice dobré bylo v této i první třídě tzv. klima.
Kámen úrazu však začal padat, pomalu a jistě, ve chvíli předposlední hodiny. Třeťáci. Takoví velcí žáci. Kdo by pomyslel, že se v této třídě, právě tento den, setkám s těžkým defétismem, mnohými pohledy z okna, nepřítomným žvýkáním, posměšky a tak všelijak. Překvapivě se mi podařilo hodně těžký start ustát a troufám si tvrdit, že jsem měl po 5-10 minutách pozornost tak 50-70 procent třídy. A na konci hodiny jsem svým vyprávěním o géniu loci Starého Města pražského, do kterého autoři vtělili navíc kus esoteriky, mystiky, okultismu a alchymie, některé natolik strhnul, že se dokonce jedna žákyně, která z počátku hodně vyváděla, zasněně podívala a vášnivě doplnila slovo – Golem... Dobré, můžeme si blahopřát.
Ovšem pak ten kámen úrazu spadl a s veškerou péčí mi rozrazil leb. Poslední hodina... Ať žije středověk! Hezky jsme to rozjeli. Skvělé klima. Děti sedí a jsou nesmírně potichu, až mne ten klid trochu leká. Snad ticho před bouří...? A já se v nějaký moment zadrhnu a začnu to motat vše páté přes deváté a zase deváté přes páté. Labyrint světa todlencto. Tristana a Izoldu, neb nemám oporu v dobré učebnici, posadím do Německé literatury, zapomenu udělat úvod, nezmíním zásadní věci. No co se budeme dlouze rozepisovat. Zkrátka, milý čtenáři,… prů... průšvih. Nějakým způsobem hodina samozřejmě proběhla. Zásadní informace byly vypuštěny. Ale myslím, že žáci se ke středověku již nikdy nepřiblíží. Protože v tom mají, stejně jako jsem měl já na oné hodině, absolutní guláš.
Hm – guláš – a to už se vracíme do klidného obydlí hradeckého bytu. Ano, jídlo nás přeneslo zpět. Magické, krásné, hebké, něžné, křehké, sametové, fascinující, uchvacující, zapomnění dávající – prostě jídlo… Ať žije chléb s máslem. Ať žije pedagogika. Dlouho jsem nežil tak krásně. Vždyť chybami se člověk učí.
A že jsem se toho dnes naučil…
Comentarios