Chytlo mne Co se tady děje

Napsáno tak trochu automaticky, ale s určitým záměrem, po celém dni tvoření, při nemožnosti usnout, po půlnoci, v křesle, v machovské kotlince, bos, v nádherné košili, kterou jsem pořídil v náchodském second-handu, ta se mi povedla. Dalo by se to nazvat Manifest šuplíkAut!!! Třeba...

Ano, je období karantény. Mnozí z nás byli nuceni se uzavřít v klauzurách svých domácností, v pohodlí obývacích pokojů, v hebkosti ložnic, ve vůni kuchyní a prachu pracoven. A tato doba, jak už mnozí různě na mnoha místech naznačili, je ideální dobou pro usebrání. Tedy odchod do striktně soukromých pokojíků. Do tišin naší duše.

To mne napadá ta překrásná scéna z Komenského Labyrintu... Jak si hrdina umývá okna ve svém zanedbaném pokoji. Hm. Krásné...

Já jsem si také odskočil trochu více k sobě... A proč bych o tom tady mluvil a cokoliv sdílel. To je přeci soukromí každého z nás! A všude toho bude plno. A lívance zas vytáhnou do boje proti marmeládě! Uf... Ale ono tady až tolik nejde o mne jako spíše o Vás. Ano, o Vás! Pane a paní... Vy, čtenáři Pláců a obecně uživatelé sociálních sítí. Jde tady o Vás. A o Váš zdravý rozum.

Během tohoto úskoku k sobě jsem se totiž dostal do rozervaných šuplíků minulosti. A pomyslel jsem si, já blázen, že mnoho z těch šuplíkových limonád, má vlastně něco do sebe. (Jak jsem jen mohl?!) A napadlo mne, teď se něčeho podržte, a to se teď děje, že ano, můžete toho přímo Vy, kdokoliv z Vás být svědky... napadlo mne, že tyto šuplíky začnu vytrhávat ze stolů minulosti a budu jejich obsah neoblomně vynášet na světlo. „Ach ne!“ pomyslel sis jistě, milý čtenáři.

Ale je to tak! Byl to osud. A tento proces již nezastavíš... Jáchym Vousek se rozhodl, že zaplaví internet svou tvorbou. A co hůř - dlouhodobě věří na surrealismus, takže byť i tak podrobuje mnohá ze svých děl autocenzůře, rád by teď co nejméně hodnotil své minulé (nepodaří se mu to, na to je až moc perfekcionista) a pouze předkládal kusy svého vlastního masa před davy diváků. Komediant...

Co se tady děje? Vousek zešílel, to už dávno... požil drogu umění... vykouřil svůj mozek všedností... píchl si imaginaci. A teď je rozhodnut roztáhnout křídla a vznést se do davů klidu. Kdysi mne kamarád nazval rozjebávačem společnosti. Myslel to v dobrém. Líbilo se mu, jakým způsobem komentuji některé věci. Ale - přitom prý inteligentně. Podstatné je jen jedno. Poezie!

Na tu se zde odvolávám. Tvořím - protože mne poezie nutí se vyjadřovat. A jak je zvykem - jakýmkoliv způsobem se může projevit. Proto dělám vše a proto dělám nic. Proto mohu být hrdý na svůj titul renesanční diletant. A jak známo, poezie je jen jedna.

Ale - jedna věc mne dlouho trápila a zřejmě bude dál, jestli se něco při tomto mém bláznění nezmění. Internetem jsem nezískal prostor prezentace, ale trochu jiný nový šuplík. Milí přátelé, kamarádi, známí, umělci i neumělci, řemeslníci i milenky - tvorba - poezie - má komunikovat. Má vést dialog. Bez něj je zcela mrtva! Vypouštím v dobách těchto - kdy jsme uzavřeni ve svých světech - vlaštovku: pojďte dát rendez-vous s kousky mé tvorby. Pojďte vést dialog. Pojďte mne kritizovat. Pojďte se se mnou radovat. Pojďte se se mnou hádat. Podmiňujte další díla. Pojďte milovat... Milovat všednost. Kulturu. Mák v buchtách. I olomoucké syrečky. Jinak - jsem zbytečný a též vše, co dělám. Bez komunikace se mé dílo stává pouhým předmětem sebeukájení. A to mne - neba.