Cestuj!

Občas, když se řekne: „Cestuj!“, lidé si hned představí, jak by měli pobalit velké kufry, sehnat letenky a valit do dalekého světa. Ovšem spočívá cestování právě v tomto?

Byl kouzelný den. Na univerzitě odpadly nějaké semináře, tedy má přítomnost v Hradci nedávala valného smyslu, a tak jsem se rozhodl, že příští den strávím v jednom z kouzelných českých měst. Podrobně jsem si připravil věci, nachystal trasu, proplánoval jízdy autobusů a MHD, abych viděl všechny nejzásadnější památky… Ne, dělám si legraci. Nic z toho jsem samozřejmě neudělal!

V batohu pár knih, peněženka, mobil, deník. Dorazil jsem na hradecké nádraží, zeptal se u přepážky, kdy mi jede první vlak do Olomouce… „Za půl hodiny, pane!“ Posadil jsem se do čekárny a otevřel knihu Surrealismus a magie. Na chvíli jsem se ponořil do těch magických slov odhalujících velice intimní vztah mezi tímto fascinujícím uměleckým směrem 20. století a neméně slavným hnutím spiritismu. Vyhlédl jsem z okénka a již se objevilo město, jehož útroby jsem měl daného dne trochu objevit. Olomouc. Do tváří mi pálí ranní slunce.

Jako cestovatel jsem zkrátka kavárenský povaleč a courač. Proto, prosím, žádné plánování. Pojem kavárenského povaleče je jistě čtenářům dobře znám. Je to chlapík, tzv. chudý student, pseudointelektuál, který se rád staví na nějakou dobrou kávu, k té si otevře nějakou knihu, aby vypadal moudře, nebo v lepším případě dokonce, aby se něco zajímavého dozvěděl o našem světě. Dlouze usrkává své dokonale připravené italské espreso a civí z okna. Mohlo by se říct, že jsem podobně zahájil svou cestu i já. Ale - nepředbíhejme! Máme tu k osvětlení zřejmě méně slavný, ale jistě také zcela pochopitelný výraz „courač“. Znáte takové ty psy bez domova, kteří bez plánů brázdí město, snad hledajíce potravu, snad domov, snad pohlazení? Nějak podobně bych si já představil postavu courače. Takový courač zkrátka chodí po prostoru od ničeho k ničemu. Jeho cesta je v zásadě bezcílná. Fascinující je daná osoba v otevřenosti, se kterou je schopna přijímat nástrahy veřejného prostoru a změny v programu, který ostatně žádný připravený nemá. Proto jsou pro tuto bytost změny velice klidné a ničím nenarušují její nihilistický proud vědomí a kroků.

A tak jsem i já zase jednou nasadil čapku, do koutku úst vložil dýmku, rozpálil kotlík a vyrazil do ulic dávno již nenavštíveného místa. Olomoucké ulice jsou učebnicí historizující architektury. Co je krásné, tak to, že jen málokterý dům je nerekonstruovaný. Když tedy budeme řešit otázku adaptace versus rekonstrukce, tak v Olomouci budeme mít jasno. A vůbec bych neřekl, že jsou rekonstruované vily a bytové domy pouhou historickou památkou. Jsou velice impozantním vhledem do umu minulých i současných mistrů řemeslníků. Baf, baf. Jistě jsem objevil v prostoru Olomouce i několik reziduí. Jako architektonický reziduolog jsem samozřejmě dané ihned zdokumenotval, popsal a katalogizoval. A dávám Vám do tohoto článku hned dvě, pro dumání o prostoru velkoměst.

Na první fotografii můžeme vidět jakýsi velký piedestal. Uprostřed něj je pak též zasazeno přírodou pomalu symbiotizující pískoviště. Naddimenzovanost daného prostoru úplně svádí k nějaké herecké amfiteátrové akci ve stylu řecké tragédie. Jiné místo je běžným posttotalitním prostorem klepačů. Dětství generace 70. let. Jak zpracovávala jistá umělkyně. Toto místo má však podivné tajemství. A to proti sobě postavené dva jakési přístřešky. Jejich využití je mi skutečnou záhadou. Možná mi někdo funkci výše zmíněného objasní. Samozřejmě by se nabízela jasná myšlenka stání pro popelnice, ale v kombinaci s klepačem a posazením na trávník před domem mi tato teze přijde značně nepravděpodobná.

Baf, baf. Od reziduí se vydáváme dále městem, procházíme parky, kocháme se stromy a najednou objevujeme první velesympatickou kavárničku. Baner nás zve na dobrou kávu a prostor i přes výlohu vane pohodou. Udusat, uložit dýmku do kapsy, sundat čepici, vstoupit. Mé vkročení přes práh doprovází geniální Alt-J, která je možná dokonce reprodukovaná z vinylové desky. Zákusky lákají domácí plností a káva, rovnou dva druhy, voní po celé prostoře. Na mlýnku je káva více do čokoládova a nebo do ovocna. Žádám si batch na místě. Mohu si vybrat šálek dle libosti, každý je trochu jiný, ale všechny velmi pěkné, volím si takový menší, načež jsem vyzván, ať si přijdu alespoň dvakrát na přidanou. A už sedím za výlohou a v rukou muchlám ranní kafe. Přicházejí hosté, odcházejí, někteří se na chvíli posadí, někteří si berou kávu s sebou, někteří si ji berou do papírového kelímku, jiní do vlastní termosky či termohrnku. Přede mnou hoří svíčka a za výlohou pozoruji ranní ruch. Houf dětí míří do školy, paní venčí psa. Starší muž velice pečlivě přechází ulici. Vše plyne a svět je dokonalý. Uchvátí mne dva návštěvníci, kteří oba hledí do telefonu. Jejich příchod do tohoto místa ve mně vzbudil naději, že kávová kultura není konzum. Ale - mobil v ruce… Nu, každého věc. Mladý muž vyčkává na batch a baristka se loučí slovy: „Děkujeme za strpení…“ Chvíli se na sebe díváme a pak říkám: „To je stejně fascinující, jak je ve slovech strpění a trpělivost obsaženo slovo trpět, že…?“

A znovu město. Odyssea pokračuje. Proudí ulicemi, klikatí centrum a objevuje zákoutí. Už je na hlavním náměstí a rozjímá, kam se vydat. Půjde někam na jídlo? Nebo si dá dobré pití? Zastavuje se náhle u pamětní desky Sigmunda Freuda. V koutku úst dýmku, pobafává a myslí na velikána, který výrazně stojí za jeho milovaným uměleckým i životním stylem. „Všechnu moc imaginaci, pane Freud!“ pomyslí si a vydá se dál.

„Tak kam to bude, pane?“ Oslovuje ho milá postarší paní. „Ale, tak si tady tak proudím. Já nejsem odsud, jsem od Hradce a - možná - nevíte, nemohl bych tady do nějaké knihovny, kde bych si chvilku jen tak studoval?“ „A to víte, že jo. Pojďte se mnou, já Vás vezmu do knihovny, jestli teda chcete…“ A tak najednou kráčí s naprosto neznámou paní, jeho cesta už není tak bezcílná, ale teď ji chvíli udává kdosi cizí. Už ne tak automatický prvek jeho mysli.

Vyprávějí si spolu. Velice brzy zjišťují, že paní je učitelka, on je učitel. Že ona učila dějepis a češtinu, on má češtinu a výtvarku. Načež mu přeje k povolání upřímnou soustrast. Vzpomíná velmi smutně na léta totality, kdy musela psát na všechny žáky spousty posudků o jejich rodinách a jejich politickém smýšlení, kdy musela chodit na schůze strany… Řeč plyne… Manžel je spisovatel a píše literárněvědné texty na poli regionální literatury. Později také romány o slavných autorech. „Odkud jste? Počkejte, Broumov, to byste mohl znát paní Věru Kopeckou, spisovatelku?“ „No jistě, že znám! Ta bydlí v domě po mé prababičce.“ „A nepovídejte, to je naše dobrá přítelkyně. A my jsme u ní nedávno spali. No jo, svět je malej, pane, že?“ „To teda!“

Zastavují se v knihkupectví s náboženskou tématikou. Kupuji si teologickou studii, kterou mi doporučil kamarád, od autora slavného spíše pro Narnii, ale též velkého teologického myslitele C. S. Lewise: Rady zkušeného ďábla. A už spolu zase proudí pomalu městem. Ona vzpomíná, jak se s manželem potkali na pedagogické fakultě. „Učil mne, líbil se mi, no a už to bylo…“ Nakonec dojdeme až do nesmírně milého rodinného prostoru arcidiecézní knihovny, kde nás milé dvě dámy pohostí kávou a diskuse plyne dál.

Tolik příležitostí dostane člověk, když nic neočekával. Je to krásné! A to za ním bylo jen pár prvních hodin v kouzelném městě.

V kouzelném dni, který byl kouzelný, protože ho tak on chtěl.

Věřím, že tento článek zřejmě nepřináší do vod cestovatelů žádný nový vzduch, ale pokud někoho inspiruje k hledání ve všednosti, pak by to pro autora mohl být malý úspěch. Ostatně autor se zřejmě o tomto úspěchu nikdy nedozví.