Její Milost zřejmě ve svém čtení dospěla na konec listu, svižně jej poskládala a ukryla nazpět do hřejivého úkrytu. Výklad, jímž mne obdařila, jevil se sice v mnoha ohledech poučným, ovšem neodpovídal na otázku, proč právě zde a nyní. 

 

„Co na to odpovíte, drahý příteli?“ ozvala se poté, když si znovu svlažila hrdlo. 

 

„Míníte tím snad, že se Vám taktéž jevím jako emblém? Jako typologický symbol člověka?“

 

Miriam zavrněla a slastně se protáhla v křesle. Najednou začala připomínat šelmu připravující se ke skoku; jen připravena zahryznout se a trhat. Pocítil jsem příval nebezpečí. A ona vlna, jež drala se nezadržitelně k mé osobě, pramenila z prosté skutečnosti, že tazatel uhodl.

 

„Přesně tak, drahý příteli,“ pronesla klidně, a přitom se mi nepřestávala tvrdě zavrtávat do očí. „Odvážil jste se vkročit do rezidence mé rodiny, a tak se stáváte emblémem. Prázdnou skořápkou, jež pozbývá jádra. Skutečností, již je možno vskutku jednoduše definovat na základě vašich exponovaných aspektů. Ano, nejste nic jiného než několik řádků slov v Ottově slovníku naučném. Vaše postoje se lze naučit, převzít je, a tím se stát vámi samotným. Možná v sobě nyní chováte naději, že jste jedinečnou a individuální bytostí. Och, jak se mýlíte. Nejste, nikdy jste nebyl, a ve zdech tohoto domu lze si to jen tím spíše uvědomit. A proto říkám, drahý příteli: Odejděte. Neváhejte a učiňte odchod. Opusťte zdejší sál, opusťte zámek a snažte se tam venku zjistit, co jste vlastně zač. Zpytujte sám sebe. Uvědomte si laskavě, jaký z těch návštěvnických typů jste, sakra, zrovna vy!“