Mohu vám s čistým svědomím říci, že každý, kdo projde branami našeho zámku, stává se automaticky typem. Jakýmsi pokřiveným symbolem sama sebe. Už v dobách raného mládí mne spolu s mými bratry o takové emblematizaci návštěvníků výborně poučil Mistr Bílek, profesionál odnepaměti jednající s veřejností a mentor průvodců. Podle Bílka totiž můžeme z masy hostů vydělit několik reprezentačních vzorků. 

 

Těmi prvními jsou tzv. žasnivci a žasnivky. Tedy lidé se sklonem k neskrývaně kladnému údivu kdykoli něco spatří. Jejich často pronášené věty zní: „To je nádhera!“, „Jak to někdo vůbec mohl vytvořit?“, „Ach bože, konečně mohu zemřít!“ apod. Není pravdou, že by duch žasnivců a žasnivek byl chudý, to nikoliv, spíše postrádají významnější estetické zkušenosti, či naopak se zalíbením podléhají umělecké rozkoši. Pro provázející jsou podle Mistra Bílka velice přínosnými a vděčnými osobami, neboť dokážou vzkřísit nejen v ostatních návštěvnících, ale i v samotném řečníkovi těsnější a užší vztah k viděnému.

 

Poté následují otylí, již jsou spíše fyziognomickým znakem určité skupiny než psychologickým emblémem. Obézní lidé zaostávají za ostatními zámeckými hosty o několik kroků, neustále funí, jsou udýchaní, zarudlí, zpocení a uřícení. Spontánně se kolem nich utváří prázdný prostor. Paradoxně nejsou nikterak na obtíž a často vrhají na ostatní omluvné pohledy.

 

O něco nepříjemnější dopad způsobuje přítomnost poučovatelů. Osobností povětšinou senilního věku v doprovodu synů, dcer či vnoučat. Právě potomstvo zmíněných individuí zhusta způsobuje jejich symbolické chování. To jest před řečníkovým monologem nebo po jeho skončení přistoupit co nejblíže a s nejokázalejší důvěrností průvodce informovat o vlastních nabytých zkušenostech. Jak uvádí Mistr Bílek, na první pohled by se mohlo zdát, že poučovatel je pro průvodce vskutku přínosný, tím spíše, že neopomene spravedlivě podělit každého ve všech zámeckých pokojích a chodbách a přispět pro něj zásadní informací. Synek či vnučka se musejí samozřejmě u didaktizace vyskytovat co nejblíže, aby poučka dopadla na co nejvíce orné půdy. Netuším zcela jistě, proč poučovatelé a poučovatelky nepoučují také zbylé návštěvníky. Tady se snad jedná o typické přesvědčení vyšší střední třídy, že proletariát, tedy v jejich očích masa, není uzpůsobena informačním hodnotám. Proto v tomto typu spatřuji vysokou povýšenost, dohnanou ad absurdum ve chvíli, kdy dotyčný poučuje o tématu, jenž se s průvodcovým proslovem ani v nejmenším neshoduje. Poučovatel takříkajíc planě blábolí ve snaze za každou cenu ukázat vlastní znalosti. Mistr Bílek uvádí příklad průvodce, jenž v kabinetu baronky Jedlišovské rok co rok hovoří o zálibě dotyčné šlechtičny v mořských tvorech a přivádí pozornost hostů na vystavené medúzy, žraloky, chobotnice, krakatice, krakeny, sardinky, pilouny, narvaly, velryby, rypouše, běluhy, hvězdice, mořské ježky, ďasy, karety, mořské koníky, platýze či latimérie podivné. Zmíněný průvodce se jednoho červnového dne, jak zmiňuje Mistr Bílek, setkal s esenciálním poučovatelem, jenž po skončení veskrze marinního monologu informoval řečníka a svých sedmadvacet vnoučat o užitečnosti Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel ve vztahu k chování skotu. 

 

Osvěžujícími typy jsou smíškové, jimž stačí sebemenší podnět k bujarému smíchu, čímž pravděpodobně nevědomky, zde si ovšem nejsem tak zcela jistá, pozvedávají náladu všech přítomných. Jejich démonizovaných stínových manifestací, tedy nekontrolovatelných hýkalů, se průvodci zbavují okamžitým přivoláním mých bratrů, kteří získali v posledním rohovnickém mistrovství republiky první, druhé a třetí místo. 

 

Provázející se občas setkají s malým vzorkem lidí božského vzhledu, jenž přitahuje někdy až nežádoucí pozornost. Podle vlastní typologie jim Mistr Bílek říká krásky a krasavci. Vysoké a urostlé blondýnky s konejšivým pozdravem nebo černovlasí svalnatí mladíci mnoucí si opálené paže mohou leckdy dokonce uvést nezkušeného řečníka do kómatu.

 

Mistr Bílek a jeho žáci nemohou samozřejmě ani vystát otlapkávače. Přiznám se, že ani mně nejsou moc po chuti hosté, kteří se bez dovolení dotýkají našich osobních dýk, pohárů a vycpaných mazlíčků. Chmatají na ně, přejíždějí umaštěnými a zablácenými prsty. Jak slýchávám, bohužel takových hostů stále přibývá. 

 

To by snad měly být ty nejzásadnější z emblematické typologie zámeckých hostů. Hranice nejsou neprostupné, tudíž se nám naši průvodci svěřují, že potkali otylého smíška či krasavici-poučovatelku. Proto nebuďte na pochybách. Jestliže zahrneme vás všechny obyvatele Jedlišova, a to nás Mistr Bílek učil spolu s typologií, myslím, že v sobě on sám měl hodně z poučovatele, vy všichni, až jednou vstoupíte do jedlišovského zámku, proměníte se v emblém. Symbol. Typ.