Noblesse oblíže 
aneb ne tak docela poslední aristokratka

Onoho březnového sychravého odpoledne seděti mi bylo v hudebním sále zámku, v útrobách chlouby našeho líbezného města. A ovšemže jsem si zde nehověl sám. Toliko taburet z mahagonového dřeva dělil mne od dámy oděné v přepychových šatech, upomínajících i v našem století dobu Kateřiny Medicejské neb té rudovlasé filantropky Alžběty Tudorovny; tedy šlechtičny, již nám může být zváti hraběnkou Miriam Jedlišovskou. 

 

Oh, jak mi bylo okusiti brokátové potahy klubovek, v nichž našim hýždím poskytnuta ona ničím nenahraditelná taktilní rozkoš, jak zraky mé chvílemi se upínaly k průzračným děšťovým provazcům, táhnoucím se coby třpytící se pavučinové nitky za okny, chvílemi ke hřejivým plamenům rozloženým v mramorem obkládaném krbu. Tu napadlo mne položiti si otázku, jak mohl Bůh dopustit, že časy aristokratické, časy rodin, jejichž krev protékala členy úzkého rodinného kruhu a oblažovala moudrostí dávných předků celou celičkou naši společnost, jak jen je možné, že ona doba je již dávno za námi. Kam uprchla? tázal jsem se v duchu. Kam zmizela?

 

A přitom jaký architektonický skvost dokázali předkové naší hraběnky vybudovat. Kolik píle a lásky ke svému obydlí schopni vložit mezi kameny jedlišovského zámku. Neboť kde jinde nalézti tak svébytnou pozdně romantickou stavbu, jež v sobě dokázala postmoderně, avšak s citem snoubit všechny předešlé slohy i styly; vybrati z jejich jádra to nejlepší a dílek do mozaiky zasadit tu na nádvoří, tu do charakteru věží, budoárů či stájí. Nikde v celém světě snad nenaleznete monument, v němž by se zikkuraty babylónských chrámů tak lahodně mísily s geometrickou uměřeností klasicistní, kde gotická vertikála umocněna barokní rozevlátostí s jemným přídechem mongolského primitivismu. A hudební salon, v němž se právě vynacházíme? Bylo by vůbec možné nebrat v potaz estetické vyvážení na první pohled ledabyle pohozených nástrojů? Tu uprostřed koncertní křídlo, pod oknem zahlédneme cemballo, na leštěných parketách do snopku stočené hoboje, fagoty a píšťaly, opodál zase ležící violoncello a v rohu harfa. A neobávejte se pozvednout hlavu ke stěnám. Všude, kam až oko pohlédne, mezi černým štukem se vyjímají lebky našich dávných skladatelů a hudebníků. Tam zříme rozměrnou lebku Rybovu, onde zase o něco drobnější Dvořákovu, tam ze stěny shlíží na nás smutným prázdným pohledem Dismas Zelenka, a konečně přímo nad dvoukřídlými dveřmi máme možnost spatřiti výrazně ženskou lebku Kaprálové. Cosi uklidňujícího z ní čiší. Zde v sále jste svědky hudební historie v celé své pomíjivé, byť stále přetrvávající kráse. Nádheře, jež si nezadá s půvaby Miriam Jedlišovské.

 

To vše mi proudilo myslí, když jsme společně s její hraběcí Milostí upíjeli z českého křišťálu Chateauneuf-du-Pape a poslouchali tři mladistvé zpěváky, již před rokokovými kulisami zpívali pohádkovou operu Holoubek Jaterník. Mladíci, z nichž jeden přidržoval si levicí černý cylindr na hlavě a v pravici svíral vycházkovou hůl, oděni vkusně v odpoledních žaketech a svými školenými basy, doprovázeni sličnou mladou klavíristkou, právě pěli závěr celé opery:

 

Tož vyslechli jste vyprávění přelíbezné,

cha cha cha cha,

v němž dobro nad zlem zvítězilo rázem,

cha cha cha cha,

a tak jsme vás,

doufáme,

pobavili.

 

Zazněl poslední akord a mladíci na chvíli strnuli v operních pózách. Trojjediný bájný Ádonis. Poté předstoupili a spolu s klavíristkou se uklonili. Její hraběcí Milost a já jsme s nepokrytým nadšením aplaudovali, načež čtveřice účinkujících po třetí úkloně odebrala se zpět ke svým dřívějším povinnostem. Notnou chvíli jsme oba dva, když nám bylo dopřáno osaměti, vychutnávali doznívající dojmy díla našeho jedlišovského rodáka Karla Emanuela Vystrčinského. Zavdali jsme si ze sklenic a až poté jsem, věren své gentlemanské povinnosti, navázal nezávazný hovor:

 

„Brilantní opera, což?“

 

Její Milost Miriam na drobný moment setrvala s křišťálem přitisknutým ke rtům, snad abych nepostřehl její výraz, a poté prohodila:

 

„Nemohla jsem si nevšimnout, drahý příteli, že jste ovšem po celou dobu, co naši rozmilí zpěváčci švitořili, choval v mysli zcela odlišnou myšlenku než jen tu na operu.“

 

Jistě jsem se po jejích slovech zarděl, neb jsem spatřil v očích oné důvtipné ženy téměř nepatrný náznak zlomyslnosti. Nicméně vyšel jsem s pravdou ven. Nebylo pro tuto chvíli jiného zbytí.

 

„Ano. Vaše Milost mne prohlédla. Abych se Vám, drahá Miriam, svěřil s obsahem mého přemítání, měla byste však brát v potaz, že tyto myšlenky vířily i kolem osoby Vaší Milosti.“

 

Nyní se naopak zarděla hraběnka. Proto jsem jí v okamžení přispěchal na pomoc.

 

„Samozřejmě že nehovořím nikterak ve smyslu, jenž by se Vaší Milosti měl dotknout ve věci… jak bych to řekl… ehm… intimních záležitostí. Probůh, na nic podobného bych si snad ani netroufl pomyslet, jenže…“

 

Zde mi hlas selhal.

 

„Jenže…?“ briskně mi dodávala odvahy.

 

Pohlédl jsem do hraběnčiných oříškově hnědých očí. A v tu kratičkou vteřinu jsem došel k rozhodnutí, že bez obalu vypovím vše. 

 

„Jenže jak mohu coby Váš oddaný služebník pozorovat, že užíváte šlechtických potěšení, najmě kvalitní opery, jež Vám bezpochyby náleží, jste přeci urozeného rodu, noblesse oblige, když na druhé straně také dobře vím, že mnohé dny trávíte zcela odlišnou činností? Že vpouštíte do svého sídla davy neurozených. Davy proletářským potem páchnoucích muflonů, oděných v nevkusných hadrech. A že je dokonce zasvěcujete do Vaší rodinné historie. Že je… že… provázíte!“

 

Sám jsem nejlépe v nitru pociťoval ono rozohnění. Své rozvášnění, jež snad ani nebylo na místě, jak se ukázalo později. Svou zlobu z bezpráví páchaného na členech předního rodu města Jedlišova. Taktéž jsem riskoval tónem, jímž jsem pronesl poslední slovo, že upadnu u Její Milosti v nemilost. K mému překvapení však Miriam zaklonila hlavu do té míry, až se na malou chvíli zdálo, že její rozkošná hlava visí mezi lebkami proslulých mužů a žen, a zplna hrdla se začala smát. Chechtala se, popadala za břicho a nakonec se převrátila i s klubovkou a drahných pět minut se svíjela na podlaze. Netušil jsem, jak reagovat. Nejdříve jsem ji s obavami pozoroval, ale nakonec jsem nechal aristokratku tak, jak se právě vynacházela, a degustoval nabízený francouzský ročník 1899. 

Když se dosyta vysmála, s obtížemi se usadila zpět, chvíli popadala dech a nakonec vylovila z výstřihu kousek papíru, jejž pozvolna začaly její prsty s růžově nalakovanými nehty rozkládati.

 

„Něco vám přečtu, drahý příteli,“ pronesla důležitě.

 

„Co to má být?“

 

„Řekněme, že důkaz toho, jak může být i moje ‚zcela odlišná činnost‘, mám-li vás doslovně citovat, pozoruhodná ve své jedinečnosti.“

 

Hraběnčina slova mne mátla, a tak jsem se pouze pohodlněji uvelebil a sledoval, jak přibližuje lorňon k papíru. Její Milost Miriam Jedlišovská začala číst.