Hospoda U Nálevky

„Celý spor začal tím, že jedna strašně pobožná, doslova svíčková bába nechtěla vstávat z postele. A ležela v ní už asi dva týdny. Jo a byla to zrovna ta vaše Simonka Jadrnejch. A teď ty chlapi jedlišovský se začali hádat, jakým způsobem tu babu z postele dostat. Beztak asi nejhorší a nejproblematičtější postavou tam mezi nimi byl známý anarchista Johann Vytrhle, který se slovy: Vylez, babo, z postele, začal celému lokálu roztáčet půllitry piva hned potom, co hospodského zamkl v kuchyni.

Ale to trochu předbíhám. Hlavní roli v tom hrálo právě to, že babka nedala dopustit na svou milovanou křesťanskou obec. Na své si přišel i pocestný, bezdomovec chodící od ničeho k ničemu, pan Vorel, který v hospůdce i přes přísný zákaz kouření pobafával ze své pěnovky.” 

 

Z kouta místnosti se ozve: Dneska už nezavání. 

 

„V ten osudný den taky do lokálu vtrhla smečka potulných psů. Na nic nečekali

a roztrhali a sežrali všechny připravené pytlíky s brambůrkami.”

 

Kolínský se ošívá a hospodský Nálevka zrovna přináší dva napěněné půllitry jedlišovské dvaadvacítky. Dvacet dva let do pekla. Pan Jonáš pozoruje za okny malebný obraz.

Skupina nadšených křesťanů vbíhá na náměstí, všichni rudí v obličejích, přičemž dva poslední tlačí v závěsu klavír a hrají oslavnou Agnus Dei. Na rynku je na chvíli jako v ráji. Jako kdyby celá restaurační tragédie byla v sakrálním opojení skladby o beránkovi jen drobným mementem let dávno minulých.

 

„No počkejte, Francku, ale my jsme tak nějak zamluvili tu starou bábu. Co vlastně byla zač a proč vůbec odmítala vstát z postele?”

 

Francek dopíjí dvacet dva let do pekel a mátožně se nahýbá přes desku stolu:

​

„Babb...la… o jaké bábě jsme to mluvili?”

​

Křesťané se zastavují v podloubí. Někteří z nich se přibližují a mlsně nahlížejí do oken restaurace.

 

„Jo… vy myslíte tu Jadrnou!” zvolá náhle v jasném prozření Francek.

 

A kulí oči na Kolínského.

 

„Počkejte, pane kolego,” ostýchavě si přihýbá, když vidí, jaký vliv má silné pivo na jeho společníka, Kolínský ze své sklenice. „Nechme teď na chvíli staré i mladé ženy a schválně pohleďte na okno tohoto roztomilého pajzlu.” 

 

Načež ukazuje půllitrem směrem k výkladní skříni výčepu a mlsné hlavy křesťanské následují jeho ruku jako hladové rybičky v akváriu červa.

 

„Dáte si ještě pivo?” vtrhne do dialogu nerudný hlas hospodského. 

 

Francek mlčí. Jeho pohled se utápí v docházející pěně.

​

„Ale jo, dáme si,” oznamuje nakonec. „Poslyšte, hospodo… co se to tady onehdá stalo tak tragického… v téhle hospodě?”

​

Kolínský konečně zaregistruje i Nálevku, odtrhne zrak od tváří nalepených na skle a trochu přiopile naváže na kolegu:

​

„Annno… kdo jiný by to měl vě… vědět lépe než vy… panehost… pane hostinský. Vyppprrr… vyprávěj… te.”

​

Nálevka přesouvá své zčervenale mohutné tělo ve špinavé zástěře k výčepnímu pultu a jme se chvíli beze slova narážet nový sud. Pak se opře o pult a nadechne se.

 

Francek a Jonáš napjatě hledí. 

​

V tu chvíli zařinčí sklo a do lokálu se skrze výlohu vevalí houf okřížkovaných fanatiků. Křesťané z ulice! Klavír již umlkl, zůstal zaparkovaný venku před výčepem, ale jakýsi stařeček v černé sutaně odněkud vytáhl džembe a vyklepává rytmické, a přiznejme si, trochu exoticky znějící Agnus Dei. Agnus Dei, qui tollis peccata mundi, miserere nobis. 

 

„Beránku boží,” zašeptá vystřízlivělý Kolínský při pohledu na křesťany, „smiluj se nad námi.”

 

Poloprázdné sklenice poskakují na stolech v rytmu spirituálu. Jedna ze stařenek sedící u okna, ovlivněná nastalou situací, si do toho trochu nepatřičně začne notovat Musíš za svou pravdou stát a paní Tichotové na druhé straně republiky zazvoní melodie v uších. 

 

Francek zatím arytmicky poskakuje na židli. Nálevka si nekompromisně založí ruce a s bručounským pohledem chvíli měří chtivé pohledy asi dvaceti vyznavačů pána našeho Ježíše Krista, čili sborových adventistů osmého dne. Někteří v pařátech třímají ciboria, někteří relikviáře s ostatky svatého Píska, některým na hlavách hoří oltářní svíce, někteří svírají monstrance, někteří zvoní na zvonky, někteří dokonce kouří kadidelnicemi a kropí všechny přítomné kropenkami. Téměř do jednoho vesměs oblečeni v duhových ornátech. 

 

„Tak panstvo! Jen bych rád upozornil, a už jsem vám to několikrát opakoval,

že křesťanům nenaléváme!” ukáže hostinský na cedulku s buclatými

andílky visící za jeho zády. 

 

„Á… to je vono,” ozve se podnapile Francek.

 

Stará notující si paní se vmísí do křesťany přerušeného hovoru Kolínského a Střemhlavého:

 

„No ano. To je vono! Máte pravdu!”

 

Kolínský se zahledí na paní:

 

„Co je vono?”

 

„No todleto, co ten váš kolega říká. Musíš za svou pravdou stát,” notuje ještě stále mezi řečí. „To je ta tragédie, co se tady před pár dnama přihodila, ale kerá se taky děje každej den. Takže abyste věděli… To tady takhle byli asi tři tydlencti, ti, adentisti a že prej by si dali rádi pivo. Neřikám, že to taky trochu nebylo kvůli mně. No tak mezi námi, co si budem, todle je jedinej podnik v celým širokým Jedlišově, kde točej pořádný pivo… no a tak tady takhle seděj u toho stolu, bubnujou pěstma a volaj: Hospodo nalej! Jadrná, ta koza sánská, musí přilízt. A hostinskej furt, že ne. Že pravidla sou pravidla. A ty, že se budou v jeho podniku dodržovat. A tak ty křesťani se namíchli a napojili se na anarchistickou bandu ňákýho Vytrhleho. A že to Nálevkoj pořádně vosolej…”

 

Kolínskému mezitím pomalu, jako zvolna tající ledovec, padá pěna u piva. Mok už spíše připomíná vychladlý čaj. Jeho majitel fascinovaně hledí na přesvědčivě vyhlížející dámu v letech, která si rozhodně za svou pravdou stojí. Střemhlavý nic neříká a pumpuje kdesi nalezenou foukací harmoniku.

 

„…No a tak se celej tendle ansábl vydal i s těma anarchistama do tohodle pajzlu, tady k Nálevkoj a že mu to osolej. Jak jsem říkala. No a tak ho nejdřív vzali do tý… jak se tomu… jak se tam vaří, peče, … do kuchyně a tam ho celýho to… no vážně, to… svlíkli do naha, jo, dali ho normálně to, do velkýho pekáče a celýho, fakt úplně celýho, ho vosolili…”

 

„Né, vážně?” unikne z úst překvapenému Kolínskému. 

 

Střemhlavý na to, že to je blbost!

 

„…No vážně, přisámbůh, a potom ho tam zamkli a ten hlavní anarchista začal celý hospodě čepovat z toho Nalevkovýho dvaadvacítkovýho piva. Když ta parta ve dvě ráno úplně na mol odcházela hlavníma dveřma, volala ještě ke kulatýmu okýnku kuchyně: Nálevko, Nálevko, to ještě nejni konec!”

 

Střemhlavý, radosten z toho, že konečně vyloudil na kdesi objevenou harmoniku jeden jediný tón, se překvapivě střízlivě zahledí na Kolínského, zhluboka si přihne z nové dvaadvacítky a zeptá se: 

 

„To by mě zajímalo… co z toho bude dál?” 

 

A obrací svou pozornost na hřmotící skupinu.