Pod deskou
Jonáš Kolínský ležel s mírným nepohodlím pod vysokou dřevěnou lavicí v jedlišovské restauraci U Nálevky, která se jen tak mimochodem nachází poblíž chrámu Nejsvětějšího Píska, myšího boha, a přemítal. Mezitím zpozoroval, že se v hromadě drobků na podlaze něco matně blýská. Okamžitě po té věci zašmátral a strčil si lesklý předmět před nos. Byla to koruna česká. Jonáš se pousmál nad tím, jaké štěstí mu přistálo v ruce, a spolkl ji.
Před chvílí se rozloučil s učitelem Alfonsem Kotlíkem, který přijel do Jedlišova na návštěvu a jako z udělání zamířil do tohoto kultivovaně nekultivovaného podniku. Jonáše ale nepálil Kotlíkův současný stav (ačkoliv se jednalo o vskutku pozoruhodný případ) a popravdě ani ty dvě knihy, jimiž si pod lavicí vypodložil hlavu a kotníky - jakýsi výbor erotických textů a Švankmajerovy Cesty spasení, aby ho nestudilo do zad. Pálil ho dopolední neúspěch v Nejsvětějším Pískovi, kde se s dívkou, kterou znal asi rok, postavil před oltář s nepokrytě jasným a zřejmým úmyslem. A skutečně ani nedbal na fakt, že jí bude patnáct teprve pozítří. Stoupl si před ni, čímž jí trochu zakryl výhled na Kalvárii novogotického oltáře navrženého v roce 1881 vídeňským architektem Heinrichem Ferstelem, a jal se roztřesenými prsty uvolňovat knoflíky její červené košile. Příjemně jej překvapilo, že dívka skrývá pod kusem látky jen nahou hruď. Přiblížil tvář, čímž se jí Písk přilepený ke Lžíci znovu odhalil v celé své kráse, a začal líbat to, co jej nejvíce zaujalo. Dívka jen strnule stála a v její tváři se prakticky neznačilo vůbec nic, což Jonáše, když vzhlédl trochu nahoru, výrazně popudilo.
Ve snaze vyburcovat ji k nějaké aktivitě, přidřepl k jejím nohám a stáhl sukni. Trochu roztáhl opálené nohy od sebe a při tom nemohl nezajet svým pohledem pod klenbu kostela. Nemohl si nevšimnout kruchty a monumentálních varhan vyřezaných z temně černého dřeva s kovově lesklými píšťalami.
Hraje se na ně ještě? Mělo by se. Musí sem někdy zajít na mši.
Jonáš přesunul myšlenky a zároveň přeostřil na myšku Minnie na růžových kalhotkách. Při této konfrontaci se neznatelně ušklíbl a stáhl Minnie k opáleným kotníkům. Opět přiblížil tvář a věnoval se chvíli tomu, co uznal za vhodné, aby se tomu právě nyní věnoval. Dívka ale stále setrvávala ve své letargii. Jonáš proto rozepnul svoje černé kalhoty, stáhl je, stáhl pruhované trenýrky a obnažil na celý kostel ztopořený úd. Přikročil k tomu, co v této chvíli uznal za vhodné. Do jisté míry se jednalo o ofenzivu vybičovanou ženskou apatií. Když se ovšem přitiskl k dívce, ozvalo se z jejích úst jen tiché:
"Ne! Tohle ne. Prosím."
V tu chvíli Jonáš zplihl, poodstoupil a během několika krátkých vteřin, při nichž skupinka japonských turistů, která se nedočkala vytouženého závěru, zklamaně vypínala kamery a schovala telefony zpátky do kapes a kabelek, se zase oblékl.
Pak oblékl také dívku. Neutrálně. Věcně. Hbitě. Jako kdyby byl její starostlivý
otec a převlékal ji ve školce. Asi tak.
Při odchodu se zastavil u plastové krabičky, jež trůnila na stolku naproti dveřím.
Vytáhl z peněženky jednoho "Palackého", kterého si schraňoval pro romantický letní oběd v pajzlu-nepajzlu U Nálevky, a odevzdal jej na církevní, charitativní či kdovíjaké účely.
To vše prolétávalo Jonášovou hlavou, když, dávno zapomenutý obsluhou, dávno po zavírací době, ležel na dvou knihách pod dřevěnou lavicí.
A odpoledne pan Kotlík. Učitel, jenž se Jonášovi na barové stoličce svěřil, že ho po dlouhých letech opustila milovaná partnerka. Co ale Jonáše zaujalo a po mnohém opakování také následně začalo trošinku nudit, to byla Kotlíkova bolestná zjitřenost v oblasti kolemjdoucích a kolemsedících mladých žen. Mohl jen se zavřenýma očima sedět zády k tomu všemu a učitel mu naráz zprostředkoval jako rozhlasový reportér s mnohaletou zkušeností všechny potřebné detaily. Jonáš tuto situaci nemohl dostat z hlavy. Dokonce se mu přihodila jakási vnitřní věc: když zničený Kotlík zaplatil a odešel, před Jonášem se v tu ránu znovu otevřela jeho každodenní touha pozorovat a posuzovat krásné dívky, kterou jeho společník dovedl k dokonalosti, a proto učinil pro Jonáše zbytečnou.
O tom všem pracně uvažoval a nakonec došel k názoru, že Alfons Kotlík si pravděpodobně do své partnerky projektoval svoji animu. Byl s dívkou propojen takřka na nevědomé úrovni. Jenže ona zřejmě ne. Anebo ano? Kdoví. Možné je, že s jejím odchodem ztratil, nebo lépe řečeno přestal vidět a cítit, svoji animu, což jej samozřejmě vede k tomu, že ji teď urputně hledá ve všech dívkách, které se jí podobají a chodí po tomto světě.
Jonáš rozvíjel myšlenku, která mu stále více a více dávala smysl, ačkoliv vyslovit by ji před nikým nedokázal. Na to byla až moc vnitřní subjektivitou jeho pohledu.
Podle této teorie byl pan Kotlík natolik posedlý hledáním vlastní animy, že se dokonce snažil "vytáhnout na povrch" animu i jeho samotného. Tedy Jonáše. Učitel jako slepec hledal a ohmatával ženský princip všude, kde to bylo možné. Ale… ale vždyť sám Jonáš, který dobře věděl, jak jeho anima vypadá, protože s ní čas od času prohodil pár slov ve snech, a jednalo se o docela příjemnou, byť někdy zdivočelou mladou dámu, nedovolil, aby navázala s Kotlíkem kontakt. Snad proto, že byl přesvědčen o nutnosti jediného možného spojení své animy. Totiž s Jonášem samým. Nechat ji vytáhnout na povrch by podle něj znamenalo rozpoutat vlnu chaosu a násilí.
A proč vlastně?
Tady Jonáš momentálně schovaný pod lavicí musel opět chvíli přemýšlet…
Jistě… Protože Kotlík ve skutečnosti o animu nepřišel. To se muži nikdy nemůže podařit. Stejně jako žena nemůže nikdy přijít o anima. Pouze si jí přestal všímat, když pro něj animou byla jeho partnerka. Čímž s ní začal komunikovat na trochu jiné, živelnější úrovni. A v domnění, které, když si to tak Jonáš představuje, musí být jistě bolestivé, že o animu přišel spolu s partnerkou, ji začal v tu ránu zběsile hledat mezi ztělesněným ženským principem na chodníku.
Jonáše, kterého do zátylku tlačila erotická antologie, náhle napadla otázka.
A co tedy potom samotná učitelova anima?
Ošklivě by se řeklo, že "není pod dohledem". Prostě s ní Kotlík vědomě nekomunikuje, jen je s ní v kontaktu trochu jinak. Tak, že mu to nedělá úplně dobře.
A tak anima narostla… zvětšila se do obludných rozměrů a nyní touží po tom, aby ji nějak ukáznil. Jenže jak? Samozřejmě tím, že s ní bude komunikovat.
Jak je možné komunikovat s animou, když si potřebuje v této podobě vyžádat naši pozornost? ptal se v duchu Jonáš.
V tu chvíli opět ucítil pod hlavou sborník erotických textů a zároveň si vzpomněl na dopoledne v chrámu.
Sex muže a ženy… spojení mužského a ženského principu…
A taky si vzpomněl na učitelovu zbytnělou sexuální touhu, kterou Kotlík popisoval ve svých historkách u korbele jedlišovsko-nejedlišovského piva. Jonáš si jeho animu začal představovat jako ohromnou náruživou sytě červenou velrybu, kterou si učitel nese na zádech a která mu rozmarně rozkazuje:
"Otoč hlavu! Teď! Hele, to je ona! Do ní bys mohl začít dělat."
Jenže velryba-anima sama se nechce spojit s jiným ženským principem.
Ve své mohutnosti přece nechce přijít o svoji moc. Takže k sexu nakonec možná dojde, ale uspokojena není anima, uspokojen není Kotlík, uspokojena pravděpodobně není ani partnerka. Možná na chvíli, ale velryba se zase brzy vydrápe na učitelův hřbet a začne křičet.
Zní to docela pěkně, pochvaluje si Jonáš myšlenkovou teorii, která je dobrá především tím, že se netýká v pravém slova smyslu Alfonse Kotlíka, ale vnitřně jeho samého. Což ale Jonáš pod dřevěnou lavicí zatím netuší.
Jenže…
Jenže když Kotlík mluvil o teoriích jeho psycholožky, o animě přece nepadlo ani slovo. Jonáš si vzpomíná, že se učitel blíží ke svému stínu, nikoliv k animě… alespoň podle slov psycholožky.
Fuj. Takže celá tahle pitomá teorie s animou je vlastně blbá už od začátku. Krucinál.
Jonáš jako skaut a v dětství vzorný a pevně vedený chlapec nedokázal vulgárně nadávat ani v duchu. "Čistý v myšlení, slovech i skutcích."
Proto si uleví tím, že rukou zlostně rozhrne spadané drobky na podlaze ztemnělé prázdné hospody U Nálevky.