Stojím s několika dalšími lidmi na louce a dívám se na chlapce, kterému z nohy trčí obrovské břevno. Kluk leží na zádech, v ruce drží rozpálenou pánvičku a na ní smaží hlemýždě. 

​

Úplně cítím jeho snažení ty malé tvory s ulitami pořádně propéct. Po chvíli jednoho hlemýždě, dozlatova opečeného, vytáhne a zkouší ho rozžvýkat.

Divím se, že mu přitom nevadí obrovský kůl, který má v sobě zaražený. Rána ale kupodivu nekrvácí. Říkám si, jestli mu to nepoškodilo i genitálie.

 

Když je břevno vytaženo, zjišťujeme po bližším ohledání, že to je obrovská tužka, kterou po chlapci někdo hodil.

Jdu blíže k lesu, jehož hranice se rozkládají na okrajích louky, a docházím k názoru, že uvnitř žijí obři. Potom naopak odstupuji dál a dál, abych dostal les do co nejširšího zorného úhlu. Ukazuji ostatním obry, kteří nás už zaregistrovali a teď všichni šplhají na nejvyšší strom, aby se k nám dostali. Jedna žena od nás s nimi jde vyjednávat. Společně s další ženou se krčím v malém kumbálku a jsme připraveni kdykoliv přibouchnout dveře, protože ve vedlejší místnosti probíhá vyjednávání.

 

Pak spolu s dotyčnou ležíme v posteli a do pokoje vchází statný muž  s krátkými černými vlasy a vousy. Jeden z obrů? Jeho silueta v záři měsíce drží nůžky  a výhružně jimi cvaká. Chci mu je vyrvat a probodnout ho s nimi, ale muž zmizí.

 

Dívám se z ložnice do chodby, kde se pohybuje několik malých zrzavých koček. 

​

Vypadají trochu jako miniaturní tygři.

​

Blíží se něco hrozivého. Rychle přibouchnu dveře a vší silou se k nim přitisknu zády, aby se dovnitř nic nedostalo. Bylo to právě včas, protože do dveří něco s ohromným boucháním naráží. Opakovaně a s děsivou silou. Dveře se prohýbají dovnitř, nakonec se provalí a já se probouzím.