Detektivní kancl páně Voltra
PASTIŠ S RYSY PARODIE(2010),
ve kterém se Jáchym Vousek stylizuje do postavy
„geniálního“ vyšetřovatele Jeremiáše Voltra, jemuž obratně sekunduje jeho věrný společník Alfons Pávek.
Tato story je výzvou k vašemu pokračování...
Napsání Případu ztraceného knoflíku čeká na Tebe.
***
Případ ztraceného knoflíku
Když jsem se probudil, bylo už slunce vysoko nad zemí. Můj přítel Volter si toho však nemohl všimnout. Byl zalezlý ve svém kutlochu, okna měl zastíněna velkými závěsy a dělal, že nikdo není doma. Myslel jsem si, že ho přepadla jedna z oněch náhlých nálad hořkosti, kdy jen celé dny sedí a doslova se nudí
k smrti. Opak byl však pravdou.
Když jsem vstoupil, v pokojíku nikdo nebyl. Pomyslel jsem si, kde ho asi naleznu tentokrát. Naposledy byl zalezlý v komíně svého krbu, kde prý chytal nesmírně vzácné noční motýly „satareko sugraris“ na kostku cukru. Mohu říci, že ačkoli jsem entomolog, nikdy jsem o podobném druhu neslyšel…
Naneštěstí měl tentokrát úplně jiné plány a já o tom stále ještě nevěděl.
Sedl jsem si v klidu do křesla a začal číst Jedlišovské Časy. Ještě jsem ani neotevřel titulní stranu a objevila se ve dveřích paní Klopetková, naše domácí, která nám jako každý den nesla dobře vychlazenou plzeňskou desítku.
Hned se ptala po Volterovi.
Když jsem jí řekl, že se doposud neobjevil, spěchala rychle do kuchyně.
Ještě asi nevíte, že můj kolega je sice workoholik, ale také má velice silný návyk na sladké. Takže by to nebylo poprvé, co se vytratil ze svého pokojíku s vidinou toho, že paní Klopetkové v kuchyni „zbodne“ něco sladkého.
Když jsem si toto všechno rozmyslel a vzpomněl si, jaké by to mohlo mít následky, dal jsem se opět raději do čtení. Tentokrát už jsem stihl otevřít titulní stranu, ale ani jsem se na ní nestihl podívat, protože paní Klopetková vzala za kliku a přišla mi oznámit, že v kuchyni naštěstí není.
Poděkoval jsem jí.
Zavřela dveře a já se konečně mohl zhluboka nadechnout a začíst se.
Přečetl jsem první stranu, pak přešel na druhou a nakonec mi přistálo na hlavě něco vlhkého.
„Sakra, co to...?
Moc vtipné, Voltře.”
Na hlavě mi v klidu odpočíval čokoládový dortík s jahodovou náplní a kokosem, který se mi teď právě, opatrně, ale rychle, sunul po tváři dolů až za krk.
„Samozřejmě si mě jako obvykle vůbec nevšimla. Zatímco si tady s Vámi povídala, já vylezl ze spíže s ošatkou plnou těchto krásných a výborných čokoládových koláčků a potichu se s nimi sunul do poschodí.”
„A kde jste se schoval? Vždyť by Vás přece musela na chodbě vidět.“
„Neměl byste nechávat odemčený byt, příteli.“
„Prosím? Jak to souvisí s otázkou?“
„Ach, Pávku, jste tak nedomýšlivý. Schoval jsem se u Vás v bytě. Nechal jsem Vám tam jeden koláček. Ani bych se nedivil, kdybyste to řešil jako největší záhadu.“
„Kde se to tady vzalo...?“
„Víte co...!“
„Co se děje? Jen se mi posmíváte. Když už jsme u toho humoru, víte, že máte opravdu správné jméno? Jeremiáš, zkráceně Jerry.“
„Proč...?“
„Ach, milý Voltře, jak jste nedomýšlivý. Mohl bych Vám z fleku říkat Žeryku. Tak, jak jistě víte, se jmenuje můj pes a ten také sežere, na co přijde.“
„Pávku, nechte si ty trapné vtipy.“
„Nápodobně.“
Voltr se napřímil, vypadal dominantně. Nadechl se, jako by chtěl něco vážného prohlásit.
Však skončilo to u toho, že v další fázi si popustil gumu u kalhot a ztěžka dosedl do křesla. Nebyl tlustý, ale jako každé ráno se dobře najedl. Zatímco se toto vše odehrávalo, málem nám zteplala plzeň. Neváhali jsme tedy a otevřeli ji.
Lup... lup...
Začali pít a diskutovat, což nám šlo velice dobře.
Nedalo mu to a po chvíli přešel na předešlé téma.
„Když jsme byli u toho, co proti Vám mám... tak vůbec nic. Chybí mi případ. Už týden se nic nedělo. Pusťte předpověď počasí.“
Zvedl jsem se a prsty otočil velké kolečko našeho starého dřevěného rádia. To potichu zasyčelo, zavrzalo, škytlo a začalo:
„Vážení posluchači, vítejte u dnešní předpovědi počasí. Máme se na co těšit...“
Můj přítel zpozorněl, div že nezačal slintat. Já však předem věděl, že ho toto vzrušení brzy opustí. Předpověď pokračovala:
„Dnes se můžeme těšit na krásný slunečný den. Nebude ani mráčku, teploty kolem osmi a dvaceti stupňů...“
Můj přítel se zdrceně sesunul zpět do křesla.
„Pávku, vypněte to, prosím.“
Vstal jsem a vypnul rádio, po cestě jsem vzal dopis, který jsem mu přinesl. Zatím jsem mu ho však dát nechtěl. Chtěl jsem si vyslechnout jeho obvyklou reakci na předpověď.
„Ó, světe...“ začínala jeho řeč. „Pávku, vysvětlete mi, čím to je? Ta Evropa,
to střední pásmo, ten Jedlišov je už tak prokletý. Copak se za tohoto počasí dají tvořit velké zločiny, na jejichž vyšetřování jsme byli doposud zvyklí? Každý zločinec potřebuje pro své činy řádné klima a žádný přeci nebude „zločinit“
za slunečného dne. Leda by byl opilý. Jo..., taky jsem Vám chtěl ještě říct, ať mě přestanete nudit a dáte mi ten dopis, který schováváte za zády.“
„Voltře, tak tohle mi opravdu uniká.“
„No to je právě to, o čem jsme se ráno bavili. Nechtějte, abych Vám tak triviální otázku vysvětloval.“
„To nechci...“
„No vidíte, tak se mi to líbí.“
„To nechci, ale trvám na tom...“
„Dobře. Když jste šel vypnout rádio, všiml jsem si, že jste něco sebral ze stolu a potom jste se dětinsky zašklebil s výrazem typu "počkej, já na tebe vyzraju". Ještě něco?“
„Ne, už ne.“
Zklamaně jsem rezignoval, dopis mu předal a dále se o nic nestaral. Usedl jsem do křesla a vzal Jedlišovské Časy. Viděl jsem, jak se mému příteli při čtení dopisu přivírají oči.
Posléze dopis znechuceně odhodil, dominantně se napřímil, zhluboka nadechl a tentokrát doopravdy pronesl.
„Jako bych to neříkal...“
Vzal jsem do ruky odhozený zmuchlaný dopis, otevřel ho a dal se do čtení...
_____________________________________________________
Vážený pane Voltře,
obracím se na Vás s velice závažným problémem. Zaslechl jsem, že se vám ve vaší činnosti velice daří. Dovoluji si Vás tedy oslovit ve věci případu mrtvého sira Rogerase, který přijel na návštěvu z Anglie a ubytoval se v hotelu U Zlaté studny. Na tomto místě se samozřejmě stala také ona tragédie. Sir Rogeras byl nalezen včera v noci mrtev.
Obracím se tedy na Vás s prosbou o výpomoc při vyšetřování.
Det. Insp. Jan Pantonym
_____________________________________________________
„To je úžasné, Voltře. Konečně zase případ. Máte snad nějaké výhrady vůči této velkorysé nabídce?“
Můj přítel si nechal chvilku na vymyšlení rychlé odpovědi a potom začal:
„Jako bych to neříkal, že za tohoto počasí nás nečeká nic zajímavého. Tsss, velkorysé nabídce. Proboha, Pávku, nesnažte se mě rozesmát. Vždyť je to úplně trapné. Zabil ho barman.“
Nechápavě jsem vyvalil oči. Můj kolega jen pohrdavě mávl rukou.
Ještě téhož dne odeslal telegram se zněním.
_____________________________________________________
Milý Pantonyme,
omlouvám se, ale skutečně se mi nechce Vám pomáhat. Pokládal bych to vůči Vám za trapné. Jsem si jist, že tak schopný detektiv, jako jste vy, dokáže vyřešit tak triviální případ, jako je tento, sám. A to bez jakýchkoli obtíží. Chcete radu.
Zaměřte se na barmana a také na jeho koníčky.
S pozdravem
J. V.
_____________________________________________________
Volter se k tomuto svému tvrzení jako obvykle nechtěl vyjadřovat a vždy, když jsem jen okrajově zabruslil k těmto vodám, rychle mě umlčel svým rezolutním mávnutím ruky.
Celý den nebylo co dělat, takže jsem se, jako obvykle při těchto chvílích, věnoval své skromné sbírce brouků.
Měl jsem ji rád z mnoha důvodů.
Za prvé mi odpovídala na mnohé mé dotazy ze světa hmyzu a také v sobě skrývala mnohá tajemství a hromadu zážitků. Však jsme ji také sbírali s Voltrem.
Když jsem tak držel střevlíka bukového, vzpomněl jsem si na případ, který jsme s Voltrem před časem řešili. Jednalo se o velice podivuhodný případ, kdy jednomu nejmenovanému muži mizelo z lesa dřevo. Díky našim znalostem právě z oboru entomologie jsme mohli tuto záhadu rychle rozlousknout. Samozřejmě, naneštěstí byl i závěr z našeho pátrání záhadný a zvláštní...
Ale o tom až jindy.
„Pamatujete?“
„Jak by ne, Pávku. Vždyť díky tomu případu také tohohle krasavce máme.“
***
Další den se v novinách objevila zpráva.
VRAŽDA v hotelu U Zlaté studny VYŘEŠENA
Slavný jedlišovský hotel zneuctěn. Sir Rogeres nalezen mrtev. V pokoji č. 5.
Lékař konstatoval smrt otrávením. Případu se ujal schopný inspektor Pantonym.
Takto zněl náš úvodník ze čtvrtečního večera. Dnes, v sobotu 5. ledna, byl případ ÚSPĚŠNĚ UZAVŘEN. Neskutečná genialita, která se skrývá v inspektorovi Pantonymovi, nás nijak nezklamala. I tentokrát jsme mohli být svědky fantastického rozuzlení této tragédie. Musíme však konstatovat,
že výpověď zadrženého pachatele by mohla poškodit pozůstalé. Proto vypovíme jen tolik: Sir Rogeres měl osobní problémy s barmanem Šlejharem,
který, jakožto velký odborník přes jedy, mu do drinku jeden ze svých dryáků přimíchal. Podle patologa muselo jít o strašnou a bolestivou smrt.
Jed působil pomalu a velice dlouho.
„No?!“
„Co no...?!“
„Já to nechápu, Voltře! Jak jste to mohl vědět?“
„Pávku, vždyť je to tak prosté. A také musím říct, že sprosté. Ludvíkovi by mohli něco přičíst k dobru!“
„Ludvíkovi? To je ten barman? A proč, prosím Vás...?“
„Sir Rogeres je prase. Teď tedy už musím s opatrností konstatovat, že byl prase. A barman z hotelu U Zlaté studny měl krásnou ženu.“
„Proboha, Voltře! Copak můžete něco podobného vůbec vypustit z úst?“
„Jistě, že můžu. Vám nedocházejí souvislosti, Pávku, takže vidím, že se musím dát opět do vysvětlování. Takže…“