ÚVAHA O ZNIČENÉM RUKOPISU
z rozepsaného románu V područí druhých
Byla to madam Šít, nebo mistr Insanio, kdo s absolutní vervou a neskrývaným nadšením vytrhal polovinu knihy? Téměř půl roku života jedince nechal odeznít v plastikovém koši a roztrhané kusy minulosti se dnes povalují snad někde na hromadě jiných odpadků…
S jistotou můžeme tvrdit, že to nebyla slečna Agáta. Ta někde schovaná ve skříni myslí na spoustu rozličných sexuálních praktik a řeší si svou nešťastně pomatenou identitu.
Ale co když to nakonec byl sám Mister? I ten by se mohl odvážit. I ten by se mohl, v afektu samozřejmě, pustit do činu. Ve snaze uchránit svou pozici, ustátnit si své místo, nepřiznat si minulost, nepotvrdit jsoucí, zůstat ve tmě, nepřekročit dveře k bolesti, neprolomit chlad srdce… Mister by klidně mohl být účasten na trhacím rituálu, který vyrval zuby i kosti a zanechal jen pulsující svaly zbytečných vzpomínek.
Co si jistě pamatuji já? Bylo tam mnoho slov. Mnoho slov, v nich mnoho emocí. Strachů, vášní, bolesti. Nevím, zdali by je Mister chránil v naději, tak slepé, že je v nich snad něco geniálního snad… Před Šít a Insaniem. A co kdyby to bylo celé obráceně?
Pokud však strany vyrval Mister, pak můžeme říct jistě, že Insanio a Šít nehnuli brvou. Otázka však je: co tu ještě dělá Mister? Cožpak nebyl v dávné době zničen, zahuben, zmasakrován? Cožpak se neproměnil v malou duhovou kuličku, která byla uzavřena jako smrdutý tvarůžek pod pokličku skleněného nádobí? Cožpak ten jeho pohled a ta jeho ukrutná nahromaděná energie a ten jeho neutuchající kritický kukuč a ta jeho neschopnost chápat a cítit a pochopit a ta jeho neustálá rozervaná potřeba trhat krásno, cožpak nic z toho neodešlo? Cožpak to vše zůstalo?
Z pokoje se při té myšlence znepokojeně ozvalo zavrzání židle. Madam Šít usrkla z šálku čaje, zapadla do křesla co nejhlouběji a bolestínsky se přitulila k polštáři.
„Ach ne!“ povzdechla si.
Vždyť i ona byla přítomna dramatickému skonu Mistera…
Není možné, aby nebyl zahuben. To přeci není možné... Nemůže to být pravda! Jeho odporný nemytý pach nemůže dále zasahovat do věcí Krajiny. To by byla přeci taková tragédie.
Povzdechla si… znovu.
I mistr Insanio, který jako obvykle pobíhal po Krajině s patřičně rozesmátou tváří, na chvíli při té myšlence, která se ozvala jako jemný reverb činelíku, ztuhl. Ustal ve svém skotačivém hopsání a chvíli se zahleděl na potemnělou krajinu.
I on si povzdechl.
Tvář byla trochu bledá. Nebo více než obvykle.
Nakonec nezůstala klidná ani slečna Agáta. Přestože se většinu času zabývala jen sebou a svým ukojením a svou identitou a svými úchylkami, při myšlence na Mistera se otřásla. Obemkla dlaněmi svá nahá hebká ramena a přitulila se hlouběji do skříně.
Se všemi měl Mister problém. Jistě, přirozeně. Ale Agátu nenáviděl snad ze všech nejvíce. Nesnášel její křehkost, nenáviděl její sladkost, byla mu protivná její sensitivita, byla mu... prostě odporná celá.
Představa, že by tedy Mister neměl být mrtev…